Pokud si dobře vzpomínám, tak první byla asi Petruška Šustrová, která mezi moje kamarády tenhle nebezpečný virus zavlekla, a co chvíli mi někdo z nich volá nebo píše, abych se přišel přesvědčit na vlastní oči, že už to má taky: tenhleten neléčitelný virus zvaný „šedesátka na krku". Je to letos hotová epidemie a pokaždé, když takovou zprávu dostanu, třaslavou rukou se rychle chápu po své občance, abych se přesvědčil, že tohle neštěstí ke mně ještě nedolehlo – jenže vím já, co bude za nějakých sedm osm let? A už to postihlo i mé kamarády historiky, onehdá tomu podlehl Vráťa Vaníček a na Bílou horu i Michal Svatoš…
Je-li řeč o Věře Roubalové, nemohu zprávu o tom, že by i ona podlehla tomuto nebezpečnému viru, ani potvrdit, ani vyvrátit. Věra je totiž proti podobným virům naprosto imunní a věkově nezařaditelná – a podle energie, která z ní vždy vyzařuje, někdy dokonce pochybuji o její zletilosti. Se svým baťůžkem na zádech je vždy připravená vylézt na nejbližší kopec, a ještě přitom dodává energii ostatním s poněkud úlisnými slovy „Neboj, je to už jenom kousek!" (s pomocí této strategie se ji dokonce jednou podařilo přimět i mě – totálního nesportovce na Silvestra k výstupu na Javorinu). Pamatuji, jak jsme jednou seděli po nějaké kolektivní akci v jedenáct v noci v prvním patře břevnovské restaurace, všichni jsme byli utahaní a nad námi stála nabručená ukrajinská servírka, která toho měla také dost, protože ten den byla na celou hospodu sama. Jenže Věra věděla, že mezi námi jsou František a Ivoš, dva opravdu dobří kytaristi… Nevím, jak to dokázala, ale za chvilku už všichni tancovali v jednom kole a Ukrajinka nám pak dlouho do rána zpívala syrovým a krásným hlasem písničky, které se přinesla ze své vesnice…
Nedá se přitom říci, že by se Věra Roubalová svým životem jen protancovala, protože to měla občas i dost složité. Její dědeček Salomon Hugo Lieben žil celý život v Praze na Kozím plácku (takže má k tomuto místu nepochybně větší vztah, nežli Sigmund Freud, jehož socha má prý tohle malebné zákoutí ozvláštnit, ač si to místní nepřejí – viz k tomu jejich protesty) a proslul zejména tím, že v Praze před více než sto lety (v roce 1906) založil Židovské muzeum. Po nástupu nacistů už nestačil odjet do emigrace a zemřel v listopadu 1942 uprostřed nacistického běsnění, zatímco jeho žena Sophie, tedy Věřina babička, byla zavražděna v Osvětimi. Stín holocaustu visí stále nad Věřiným osudem a ona sama tomu čelí tím, že společně s Helenou Klímovou jako psychoterapeutka pomáhá se zbavit tohoto stínu ostatním v rámci projektu Rodiny po holocaustu, který dnes zaštiťuje pražský Rafael Institut.
Věřinu tatínkovi Hanuši Lomskému se spolu s jeho bratrem Janem podařilo včas odjet do Anglie, odkud se po válce vrátil jako účastník zahraničního odboje a přesvědčený člen komunistické strany, v jehož aparátu se záhy vyšplhal proklatě vysoko. O to horší však následoval pád ve chvíli, kdy „revoluce začala požírat své děti". Zatčení a dlouhé výslechy vedené pracovníky Státní bezpečnosti způsobem, které nám později „osvětlil" vyšetřovatel Doubek, odsouzení na mnoho let do vězení v procesu s Marií Švermovou a dalšími bývalými komunistickými funkcionáři, šest let natvrdo v kriminále… Věřiny zážitky z dětství se tudíž upínají do doby, kdy se její maminka sama starala o tři děti a netušila, jestli svého muže ještě vůbec někdy uvidí…
A aby toho nebylo tak málo, nakonec si Věra začala „kazit" život i sama. Spolu se svým manželem Pavlem patřila mezi jedny z prvních signatářů Charty 77, takže i v jejich rodině se brzy začaly konat domovní prohlídky a zatčení. Když tak hlavu rodiny jednou odvezli do vazby a nikdo netušil, že ho za dva měsíce přece jen pustí, zůstala Věra podobně jako kdysi její maminka stát před nejistou budoucností sama s třemi dětmi. Rodina se přestěhovala do Částrova na Vysočině a tam poznala i netušené „výhody" života disidentské rodiny mimo hlavní město, které přece jen nabízelo před dotěrností státu alespoň někdy přátelské či mediální zastání. S podivnou rodinou, která se mezitím rozrostla ještě o jedno dítě, se místní nijak netoužili sbližovat, a tak tamní okruh známých byl velmi omezený – patřil však do něj katolický kněz Jaroslav Kadlec z nedaleké Horní Cerekve, vynikající církevní historik a člověk s širokým srdcem, který o komunistickém režimu jakožto bývalý politický vězeń rovněž věděl své…
Po listopadu 1989 se před Věrou otevřela možnost uplatnění v tehdejším Úřadu na ochranu demokracie, ona však sama před touto kariérou dala záhy přednost humanitární práci pro uprchlíky (nejprve po boku Dany Němcové v Poradně pro uprchlíky a dnes mimo jiné i v rámci občanského sdružení Berkat) a dá se říci, že po úmrtí svého prvního manžela Pavla věnuje téměř výhradně uprchlíkům a dalším „příchozím" (to je její termín, kterým by ráda v češtině nahradila pro ni příliš cizí slovo „cizinec"). Je jednou z těch „otravných" ženských, které neváhají dojíždět do uprchlických zařízení, aby se s tamním personálem hádaly o každou elektrickou zásuvku na pokoji, a to nejen proto, že si dobře uvědomuje, jak snadno a rychle se v podřadném postavení „uprchlíka" může v rámci turbulencí dnešní doby octnout každý z nás, ale hlavně i proto, že má onu zvláštní schopnost rychle vidět v tom druhém to dobré – vlastnost to k nezaplacení, po níž já starý skeptik opravdu jen pošilhávám…
Tak až dosud jsem Věru chválil, tak aby tento článek byl „vyvážený", jak se dnes po žurnalistických výplodech požaduje, musím přidat i něco málo záporů. Jenom nevím, jestli jsem k tomu ten nejpovolanější a znám lidi, kteří by tento úkol zvládli asi mnohem snadněji, protože Věru znají nejen z občasných setkání jako já, ale z pravidelného každodenního kontaktu. Nejvíce povolaným by byl pro takovou roli zřejmě můj bratr František – jenže ten vlastně nesmí, protože se na Císařské louce zavázal vloni v létě před asi čtyřmi sty svědky brněnskému rabínovi Kollerovi, že o ní bude až do smrti mluvit jen dobře… Tak nezbývá, než abych to zkusil sám…
Musím tedy o Věře říci, že má chvíle, kdy je urputně zavilá. A tou zavilostí nemyslím jen normální zaujetí pro svou věc v diskusi, kdy se snaží přesvědčit druhou stranu o své pravdě (vzpomínám, jak krásně jsme se hned zkraje pohádali o energetickou politiku, ledva jsme se před léty poznali!), ale onen sveřepý neústupný postoj, který nevidí vlevo a vpravo a není ochoten ani schopen připustit nějakou diskusi. Pokud vím, tak takový postoj Věra zaujímá pravidelně při dvou příležitostech – jednak když se hraje ping pong (což mě vskutku nevzrušuje, protože já si v Senohrabech při všech tamních turnajích udržuji rozumně své neotřesitelné místo na konci tabulky) a jednak také v okamžiku, když ji po dlouhé diskusi s někým najednou dojde, že hovoří s blbem. To pak náhle zmlkne, její oči se zúží do malé štěrbinky a její rty se v takovém případě pozoruhodně semknou do velmi úzké úsečky – a vypadá v tu chvíli tak trošku jako bazilišek těsně před tím, než skočí a kousne. Upřímně řečeno, všichni tak trochu čekáme, že jednou v takové chvíli Věra skutečně někoho kousne – a strašně jí to závidíme, protože v nás na to není odvaha…
Tak nevím, pořád ji ještě haním nebo zase už chválím?