Vážený pane doktore,
snad si na mne vzpomenete, před necelým rokem jsme si spolu na fakultě povídali o SSM, kolejích apod. Teď po roce se blíží ke konci nejen moje bádání, ale i kniha (Volná, Jareš a spol.), jejíž část jste již prý viděl a jejíž součástí bude i kratší výlet do vysokoškolských kolejí za normalizace. Píší Vám kvůli té knize.
Spolu s kolegyní děláme poslední úpravy její kapitoly o SSM na fakultě. Je tam i část, která se věnuje motivaci pro vstup do SSM a její součástí i téma studentů, kteří zprvu vstup odmítali, ale pak z různých důvodů „podlehli“. Takových studentů pochopitelně není mnoho a mezi asi 30 pamětníky, se kterými jsme mluvili, jste tvořil jednu z mála výjimek. Kromě Vaší letmé zmínky v rozhovoru, který jsem s Vámi vedl já, však nemáme více podrobností k této Vaší motivaci zprvu vstup odmítat, ale později na něj přistoupit. Chtěli jsme Vás požádat o stručné dovysvětlení okolností obou motivací (pro odmítání i pro vstup), protože Váš případ je pro tu kapitolu poměrně dost zajímavý a ojedinělý a protože bychom jej neradi dezinterpretovali. Což by bylo o to horší, že tu knihu patrně budete číst…
Stačí opravdu stručný nástin takhle přes email, který Vám doufám nezabere moc času, ale nám docela dost pomůže.
Pokud by Vám to nevadilo, budeme rádi. V opačném případě se na Vás však zlobit nebudeme.
S vřelými díky zdraví
Adam Horký
————————-
Milý kolego,
docela jste mě těmi otázkami zaskočil. Jako historik si rád hraju s motivacemi rozhodnutí českých intelektuálů ve 20. století v krizových okamžicích (např. v okamžiku rozhodování pro odchod do exilu), ale na vlastní osobu tenhle pohled aplikovat jsem zatím nezkoušel…
Jednodušším způsobem se asi dnes vysvětluje ona druhá motivace – proč jsem nakonec do SSM vstoupil. Alternativa pro rozhodnutí mi byla totiž řečena svazáckými bossy Vondráčkem a Nesvadbou na konci prvního ročníku studia na FF UK přímo do očí: buď vstoupíš, anebo opustíš fakultu. Nějak jsem chlapcům nezapadal se svými dlouhými vlasy a svetrem amundsenem až po kolena do party a kazil jsem jim s několika dalšími stoprocentní organizovanost…
Je třeba připomenout, jak fakulta tehdy vypadala. Pořád to byla ještě relativně špičková škola, kde platila odbornost, pokud to jen trochu šlo, i když spousta ze skvělých odborníků odešla a řada dalších nesměla vyučovat a byla smutně zalezlá po různých kabinetech. Na škole se prolínala dvojí pravidla ve styku s lidmi: ta stará, vzpomínková na šedesátá léta, v nichž se sázelo na kolegialitu, a pak nová, normalizační, jasně preferující politický přístup. Formálně se ty dva módy odlišovaly oslovením („pane“ versus „soudruhu“, to druhé zřetelně dominovalo), ale opatrnost vyučujících zejména vůči nám, novým studentům, byla veliká a trvalo měsíce či léta, než jste si získali důvěru některého z nich. Nebylo ani divu, když vzpomenu na některé ze svých spolužáků. Jeden z nich tehdy v prváku přišel v pruhovaném tričku umouněném od mouru a jasným hlasem pronesl: „Jmenuji se Vondruška, a jsem poslancem za Kladno.“ Dotáh to pak později až na ředitele Národního muzea, s touhle kvalifikací… Překvapivě přizpůsobiví byli ale i někteří z vyučujících. Opatrnický latinář Bejlovec se nás hned první hodinu vyptal, kdo z nás je ve straně a kdo v SSM, a známky pak dával podle toho, na rozdíl od jeho kolegyně Kamínkové, staré komunistky, kterou při zkoušce opravdu zajímala jen znalost gramatiky a reálií.
V době, kdy jsem od svazáků dostal ultimatum („to accept or to leave“), jsem byl po roce studia v relativně exaktním oboru (pomocné vědy historické), který mně vyhovoval a kde jsem se setkával většinou s rozumnými a vstřícnými pedagogy. Objevoval jsem spoustu intelektuálně zajímavých věcí (nejen v knihovně, ale třeba i hned vedle ní U modré štiky, v hovoru nad pivem se staršími kolegy, to býval někdy špičkový seminář), vrostl jsem svým způsobem i do studentského života. Otázka tedy nezněla jako u většiny mých vrstevníků, zda si případným vstupem něco v budoucnu usnadním, ale zda si budu mít šanci zachovat něco, v čem už jedu.
Představa, co všechno budu muset opustit, a že mě téměř okamžitě čekají možná dva roky vojny (modrou mi doktoři přiklepli až mnohem později, potencionálním nebo již studujícím vysokoškolákům se tehdy zásadně nedávala, i když šlo o zjevný chcípáky, jako jsem byl já) a utopení v nějaké každodenní osmihodinové nudě, mě neděsila rok předtím, když jsem se na FF hlásil, ale teď, po tom ročním študýrování, už ano. Jak to napsal Neruda v Baladě o Karlovi IV.: „My – zdá se – už se vpili…“ Neradil jsem se o tom s nikým s rodiny (až na pár lidí kolem disentu, kteří jsou v širší rodině, ti radili „studovat, studovat za každou cenu“), a sám si spočítal pro a proti. A vstoupil (nechal se vstoupit).
Při samotném aktu vstupování se nakonec ukázalo, že mladí soudruzi sami nějak nemají jasno, jestli mě vlastně chtějí na fakultě nebo ne… Přijímající pohovor se konal v jejich klubovně v přízemí a sedělo jich tam asi šest. Dávali mi většinou takový indiferentní otázky, jako čeho chci v životě dosáhnout, a tak dál, až se tam začal kroutit jako had otylý kolega Nesvadba, který byl nějak tuším předsedou za svazáky u historiků, a huhňavým hlasem ze sebe vysoukal: „Já vím, že se to dneska už moc nenosí, ale já bych se tě přece jen rád zeptal: jaký je tvůj názor na vstup sovětských vojsk do Československa v srpnu 1968?“ To jsem viděl, že ostatní komisaři zalapali po dechu, protože tušili, že na jasnou otázku přijde jasná odpověď. Ale než jsem stačil promluvit, skočila mi do řeči Zuzana R., kolegyně, kterou přizvali za náš kruh: „Jakej by na to asi měl mít názor? Stejnej, jako my všichni, žejo. O takový věci si všichni myslíme to samý, zeptej se ho na něco normálního…“. A zpocený předseda Vondráček, který si nepřál malér přesahující jeho kompetence, rychle vysoukal nějakej další indiferentní dotaz tuším že o sběru papíru…
To už jsem se mezitím chytil party lidí kolem teatrologie a v malým divadelním sálu, co byl (je?) na fakultě ve čtvrtým patře, jsme pod patronací Františka Černýho sehráli několik zapomenutelných kusů, nějaký drama nešťastný lásky s revolverem jsem dokonce odrežíroval, a odpalkovával jsem svazáky s tím, že nemám čas na jinou aktivitu, protože jsem zcela vytíženej v dramatickym kroužku. Bylo zajímavý, jak ty naše představení (který byly neprofesionální, ne moc chytrý, neprovokativní – leč striktně nepolitický) byly tak nějak na fakultě chápaný jako jistá forma odboje, takže jsme najednou měli netušený možnosti – např. katedra fonetiky nám nadšeně nabídla své tehdy velmi vzácné počítače napodobující lidskou mluvu, abychom jimi ve hře imitovali nádražní rozhlas a vstupovali do děje s komentáři.
Potíže na fakultě neustaly, pořád jsem nějak vyčuhoval, a před druhým vyhozením jsem se ubránil ve čtvrťáku přerušením studia naoko ze zdravotních důvodů, takže jsem se vrátil o rok později, když už ti mladí komunisti, co jsem byl trnem v oku, byli většinou mimo školu… Když jsem nakonec po šesti letech školu absolvoval s průměrem tuším 1,3 a měl jsem formálně nárok na červený diplom, měli komunisti na fakultě dlouhou poradu, zda se tím červený diplom neznesvětí, když ho dostane výlupek mýho typu, ale nakonec mi ho dali… Už nevím, co to bylo za papaláše, co mě potkal na chodbě, spiklenecky mi poklepal na rameno a tiše mi pošeptal: „Tak jsme Vám ten červený diplom přece jenom dali, to jste rád, viďte!“ No – a mohl jsem jít dělat archiváře za tisíc devět set hrubýho… 🙂
Teď k té druhé otázce: proč jsem vlastně nechtěl vstoupit. To se dnes vysvětluje mnohem hůře. Když vznikl první posrpnový mládežnický svaz, to bylo tak řečené LSM (Leninský svaz mládeže), jednoznačně se přihlásil k husákovskému vedení, k němuž se tehdy ještě většinová společnost ve svých postojích nehlásila. U nás na gymplu Nad štolou jsme z elesmáků měli srandu, zvláště když je reprezentovala poněkud obézní dcera televizní hlasatelky K. M., která v modré svazácké košili vypadala silně almarózně…
Jenže pak přišlo něco, co by se dalo nazvat postupným přizpůsobováním. (Cílenou adaptabilitou?) Vemte si ročníky narozené mezi rokem 1950 a 1960, a zjistíte překvapivou věc: ve vztahu k nově ustanovenému SSM zaujímá každý z těchto ročníků úplně jiné stanovisko – být členem bylo pro lidi narozené v roce 1950 zradou, kdežto pro lidi narozené 1960 úplným normálem. Můj ročník byl někde napůl: všichni jsme se přesvědčovali že SSM je nástroj nového režimu, kterému jsme nevěřili, ale skoro všichni jsme tam postupně nějak nalezli. Na gymplu to zahájila ve druháku Barbara XY (nepamatuji si příjmení), hloupounká dívenka, které údajně učarovala urostlá figura svazáckého agitátora, který mezi nás přišel. To jsem se ještě smál, ale na konci třeťáku jsem najednou zjistil, že my „nesvazáci“ jsme ve třídě v silné menšině. Bylo jasné, že členství v SSM výrazným způsobem usnadní přijetí na vysokou školu. Musím se přiznat, že tehdy jsem si poprvé položil otázku, zda nevstoupit, ale po zralé úvaze jsem jí zamítl. O studiu na vysoké škole jsem neměl bližší představu, netušil jsem, co přesně obnáší, jen jsem věděl, že všichni kolem mne nějak předpokládají, že bych měl jít studovat (taky nebylo jasné co, dlouho jsem koketoval s matematikou, dneska trošku lituju). Já sám to bral flegmaticky (slovy Eskymo Wenzla: „Prondu, prondu, neprondu, neprondu“).
Proti tomu stál poměrně svobodný, byť už trošku odumírající svět, v němž jsem tehdy žil, svět kolem malých divadýlek, klubů, možná trošku kolem výtvarnýho kumštu. To byli lidé, kteří určovali hodnotová kritéria, kterými jsem se tehdy řídil, a být „esesmanem“, to bylo v téhle partě jednoznačně degradující… V moji společnosti se ještě v roce 1974 odsedalo od stolu, kde seděl člen SSM. Za pár let se kritéria posunula: odsedalo se od stolu, kde seděl mladý komunista nebo potencionální fízl…
Lidé kolem disentu, s kterými jsem to tehdy konzultoval, byli pragmatičtější: pro ně bylo vysokoškolské vzdělání hodno významných ústupků, ale téhle řeči jsem začal rozumět až o rok později, až když jsem si čuchnul k možnostem, které vejška člověku dávala, byť v té zparchantělé podobě jako za normalizace.
Ale když tak o tom přemýšlím, určující nebyl jenom ten vliv lidí kolem, ale také (či zejména) jakási potřeba obhajovat svou vnitřní svobodu. Režim sklouzával ve svých rituálech a každodenních úkonech čím dál tím víc do agresivních poloh a člověk se – možná podvědomě – bránil, pokud jen to šlo, každému dalšímu ústupku, protože měl pocit, že se tím omezuje pole, na němž se může vyvíjet podle svých vlastních intencí. Ta hájená svoboda byla možná víc než na politické nebo morální bázi dána prostě fyziologicky, tak jak strom nebo květina si hájí svůj kus půdy, aby nezakrněly…
Nevím, jestli jsem Vám tímhle textem moc pomohl… 🙂
Srdečně
Antonín Kostlán