Reklama
 
Blog | Antonín Kostlán

Jak jsem prožíval 21. srpen 1968

Pane Bože, ono už to je čtyřicet let... Tak naschvál, co ještě po těch letech vydoluje ze svých vzpomínek jeden tehdy třináctiletý kluk...

 

Ten den vlastně začal docela netypicky a příjemně: bylo totiž ráno, snad už osm či půl deváté, ale nás nikdo nevyháněl z pelechů, nehnal nás na ranní rozcvičku ani nenutil se umýt… Vedoucí a praktikanti se prostě do jednoho kamsi zdejchli a nikdo z nás netušil kam…  Tak nějak začínal onen slavný den 21. srpna 1968 na dětském táboře uprostřed lesů, na němž jsme už nějaký ten týden trávili prázdninový čas (každý ovšem v jiném oddílu) i já s mým bratrem. Až do té chvíle se nijak nelišil od tábora, jak jsme jej znali již z loňska a předloňska, jenom s tím rozdílem, že se mu letos říkalo „dětský tábor" (zatímco vloni se ještě nazýval „pionýrský") a že se „hlavasovi", starému a arogantnímu hlavnímu vedoucímu, neříkalo už „soudruhu", ale „pane vedoucí", což nesl  dost nelibě (to označení „starému" berte prosím s rezervou, byl sice tehdy na celém táboře nejstarší, ale nepochybně o dost mladší, než já dneska).

„To bude nějaká bojovka, ne?" říkali jedni z nás… „Jako jestli se o sebe umíme postarat, i když tu nikdo není…" …. „Kdepak bojovka," namítali ti zkušenější. „Udělali si prostě včera na palouku mejdan a jsou teď všichni ožralí…" …. „A co hlavas, ten taky?", zazněly však hned vážné námitky: představa hlavouna, který byl důležitost sama, jak někde v opilosti vyspává v kapradí,  skutečně nezněla moc realisticky. Přesto jsme se v družném hovoru, co se vlastně děje, pomalu blížili lesem k nedalekému palouku, na němž se obvykle odehrávaly „tajné" noční mejdany vedoucích. „No vidíte, jsou tam, neříkal jsem to!", řekl pak vítězoslavně jeden z nás;  zalehli jsme tiše do trávy, abychom zůstali nenápadní, a překvapeně sledovali dění na palouku.

„Tedy, jestli je tohle mejdan, tak nějak smutnej!" vyjádřil po nějaké době naše pocity jeden z nás. „Dospěláci" totiž seděli malebně rozsazeni na pařezech a kamenech po celém palouku a každý z nich seděl sám, díval se před sebe skelným pohledem a mlčel; jen pár dvojic se k sobě schouleně tisklo, takže jsme vlastně měli možnost potvrdit si své teorie, kdo s kým tu začal chodit, kdyby na takovéhle hovory byla právě nálada. Seděli tam nehnutě jako figuríny z Maroldova panoráma bitvy u Lipan a soustředěně poslouchali tranzistorové rádio, které stálo na velkém pařezu uprostřed palouku; linula se z něj taková ta strašná funerální muzika, kterou tehdejší rozhlas nasazoval vždycky na první máje a o státních pohřbech. „Jestli on někdo nezemřel," napadlo nás všechny. Ale kdo? Svoboda? Dubček?  Císař? Černík?   – dolovali jsme z hlavy všechna ta jména, která se v letošním roce odněkud vynořila a stala se záhy miláčky lidu… A potom z rádia zazněl ten hlas a všichni „dospěláci"  s sebou polekaně trhli a rychle běželi blíž, aby lépe slyšeli: „ústřední výbor národní fronty československé socialistické … se připojuje k protestu proti vstupu vojsk varšavské smlouvy… vyzýváme obyvatelstvo, aby zachovalo klid… nenechte se vyprovokovat…."  Tak už to došlo i nám, že k nám vtrhli Rusáci…

Reklama

Někdy kolem jedenácté už jsme se s nimi měli možnost poznat… Napřed projelo po silnici u tábora několik jejich vozidel a nakonec přijel na gaziku nějaký ten jejich velitel spolu s několika samopalníky, smykem zastavili na vjezdu k táboru a pomalu kráčeli směrem k nám.  V tu chvíli si hlavas, který od rána nepromluvil ani slovo a seděl zhrouceně v koutě jako hromádka neštěstí, uvědomil svou zodpovědnost za sto dvacet dětí, popadl kus červeného hadru, který z dálky mohl vypadat jako rudá vlajka, zamával s ním nad hlavou a blížil se k nezvané delegaci. Z dálky jsme sledovali, jak s nimi vyjednává: ruský velitel pořád ukazoval na náš tábor a vykřikoval Da, zatímco hlavas kroutil hlavou a pořád říkal Nět. Rusové se pak obrátili, sedli do auta a odjeli, načež se hlavas vrátil celý bledý: „Je to blbý, prej to tu máme do dvou vyklidit… Chtěj to tu jako obvaziště či co…"  Bylo třeba spojit se s Prahou, ale v táboře telefon nebyl, tak se hlavas vydal s dalšími do blízké vesnice. Vrátili se ještě o něco více vystrašení: „Pošlou nám autobusy, ale nejdříve zítra…"

A to už byly dvě odpoledne a ruský velitel dodržel slovo: vrátil se s autem do tábora a s ním i jeho samopalníci. „Šéfe, řekněte, a my z nich uděláme fašírku," nabízel se vedoucí Jirka, známý táborový playboy, a vzal do ruky šutr. „Okamžitě to polož, ty hovado!", zasyčel zesinalý hlavas, „a nehraj si tu na hrdinu!"„Nechte mě, já už je přemluvím," nabídla se tělesně vyspělá praktikantka Šárka, že použije svou osvědčenou vyjednávací taktiku. „Jo holka, jestli chceš do roka chovat doma v kolíbce malýho Rusáčka, tak si posluž", zhodnotil však etické vlastnosti sovětské armády hlavas, ten starý poučený komunista, a dodal: „ale tihle uměj flirtovat jen natvrdo…" Pak zavelel: „Holky schovat, přiveďte sem kluky z prvního oddílu…"  A tak probíhalo druhé vyjednávání: z ruské strany samopalníci a za nás hlavas obklopený desetiletými kluky, kteří ještě nechápali, která bije, a bezelstně se na vojáky smáli. Tahle riskantní taktika zabrala: ruský velitel se nepochybně rozpomněl, že podobného klučinu má doma, dal klukům odznáčky a hlavasovi prodloužil lhůtu na vyklizení o čtyřiadvacet hodin. Pak odjel a už jsme ho nikdy neviděli – možná že se na to místo už ani nikdy nevrátil…

Ten večer nás nikdo nenutil spát, ale hlavas nám zakázal rozdělat večerní táborák – prý abychom neprovokovali…  Seděli jsme tak naštvaně po tmě a diskutovali jsme,  jak jsme měli Rusáky z tábora vyhnat kameny – vedoucí Jirka byl pro nás jasně hrdinou dne. „Já bych jim ukázal, okupantům podělanejm…." „Na nás si jen tak nepřijdou, my jim ještě ukážeme…"  Ten věčně upocený hlavas byl pro nás posera, který v sobě neměl čest, a před našima očima se před okupanty skoro plazil… Tak jsme asi půlhodinu nadávali na hlavního vedoucího, když se vedle nás ve tmě něco pohnulo, a on byl najednou mezi námi… To byla totiž jeho oblíbená taktika, poslouchat někde ve tmě, co si o něm lidé povídají, a den na to se pak šlo na kobereček – takže docela průšvih… Hlavas si nás pečlivě přejel očima, a pak unaveně pravil: „Nojo, já jsem jen takovej starej kolaborant… Ale vy se zítra vrátíte ke svým mámám, a to je asi to hlavní…" Pak jsme šli spát a já dlouho do noci přemýšlel, co vlastně znamená to slovo „kolaborant", protože do té doby jsem si myslel, že to byli jen lidé, kteří za druhé světové spolupracovali s Němci…

Příští den hned po ránu kolem šesté přijelo pět autobusů a nás ještě rozespalé do nich naložili…  Ta cesta do Prahy rozhodně nebyla snadná, protože v protisměru nás co chvíli míjely ruské tanky a  nákladní auta s vojáky. Napřed nás bavilo hrozit na ně pěstí, ale pak jeden z ruských vojínů, který viděl, jak na něj děláme opičky, zvedl samopal a vystřelil… Ne na nás, jenom tak do vzduchu, protentokrát… Pak už jsme byli tišší jako myšky a jenom čekali, jak takhle cesta dopadne… Sem tam jsme museli zastavit a do autobusu vstoupil nějaký ruský seržant se svou patrolou, aby zkontroloval, kdy si tu dovoluje křížit cestu jeho jednotce,  ale když kolem sebe viděl jen vystrašené děti, mávl vždycky rukou, a mohlo se jet dál… A někdy k večeru ve Vysočanech si nás rodiče tiše rozebrali: i oni už věděli, že se skončilo jedno zajímavé dobrodružství…