Ten den vlastně začal docela netypicky a příjemně: bylo totiž ráno, snad už osm či půl deváté, ale nás nikdo nevyháněl z pelechů, nehnal nás na ranní rozcvičku ani nenutil se umýt… Vedoucí a praktikanti se prostě do jednoho kamsi zdejchli a nikdo z nás netušil kam… Tak nějak začínal onen slavný den 21. srpna 1968 na dětském táboře uprostřed lesů, na němž jsme už nějaký ten týden trávili prázdninový čas (každý ovšem v jiném oddílu) i já s mým bratrem. Až do té chvíle se nijak nelišil od tábora, jak jsme jej znali již z loňska a předloňska, jenom s tím rozdílem, že se mu letos říkalo „dětský tábor" (zatímco vloni se ještě nazýval „pionýrský") a že se „hlavasovi", starému a arogantnímu hlavnímu vedoucímu, neříkalo už „soudruhu", ale „pane vedoucí", což nesl dost nelibě (to označení „starému" berte prosím s rezervou, byl sice tehdy na celém táboře nejstarší, ale nepochybně o dost mladší, než já dneska).
„To bude nějaká bojovka, ne?" říkali jedni z nás… „Jako jestli se o sebe umíme postarat, i když tu nikdo není…" …. „Kdepak bojovka," namítali ti zkušenější. „Udělali si prostě včera na palouku mejdan a jsou teď všichni ožralí…" …. „A co hlavas, ten taky?", zazněly však hned vážné námitky: představa hlavouna, který byl důležitost sama, jak někde v opilosti vyspává v kapradí, skutečně nezněla moc realisticky. Přesto jsme se v družném hovoru, co se vlastně děje, pomalu blížili lesem k nedalekému palouku, na němž se obvykle odehrávaly „tajné" noční mejdany vedoucích. „No vidíte, jsou tam, neříkal jsem to!", řekl pak vítězoslavně jeden z nás; zalehli jsme tiše do trávy, abychom zůstali nenápadní, a překvapeně sledovali dění na palouku.
„Tedy, jestli je tohle mejdan, tak nějak smutnej!" vyjádřil po nějaké době naše pocity jeden z nás. „Dospěláci" totiž seděli malebně rozsazeni na pařezech a kamenech po celém palouku a každý z nich seděl sám, díval se před sebe skelným pohledem a mlčel; jen pár dvojic se k sobě schouleně tisklo, takže jsme vlastně měli možnost potvrdit si své teorie, kdo s kým tu začal chodit, kdyby na takovéhle hovory byla právě nálada. Seděli tam nehnutě jako figuríny z Maroldova panoráma bitvy u Lipan a soustředěně poslouchali tranzistorové rádio, které stálo na velkém pařezu uprostřed palouku; linula se z něj taková ta strašná funerální muzika, kterou tehdejší rozhlas nasazoval vždycky na první máje a o státních pohřbech. „Jestli on někdo nezemřel," napadlo nás všechny. Ale kdo? Svoboda? Dubček? Císař? Černík? – dolovali jsme z hlavy všechna ta jména, která se v letošním roce odněkud vynořila a stala se záhy miláčky lidu… A potom z rádia zazněl ten hlas a všichni „dospěláci" s sebou polekaně trhli a rychle běželi blíž, aby lépe slyšeli: „ústřední výbor národní fronty československé socialistické … se připojuje k protestu proti vstupu vojsk varšavské smlouvy… vyzýváme obyvatelstvo, aby zachovalo klid… nenechte se vyprovokovat…." Tak už to došlo i nám, že k nám vtrhli Rusáci…
Někdy kolem jedenácté už jsme se s nimi měli možnost poznat… Napřed projelo po silnici u tábora několik jejich vozidel a nakonec přijel na gaziku nějaký ten jejich velitel spolu s několika samopalníky, smykem zastavili na vjezdu k táboru a pomalu kráčeli směrem k nám. V tu chvíli si hlavas, který od rána nepromluvil ani slovo a seděl zhrouceně v koutě jako hromádka neštěstí, uvědomil svou zodpovědnost za sto dvacet dětí, popadl kus červeného hadru, který z dálky mohl vypadat jako rudá vlajka, zamával s ním nad hlavou a blížil se k nezvané delegaci. Z dálky jsme sledovali, jak s nimi vyjednává: ruský velitel pořád ukazoval na náš tábor a vykřikoval Da, zatímco hlavas kroutil hlavou a pořád říkal Nět. Rusové se pak obrátili, sedli do auta a odjeli, načež se hlavas vrátil celý bledý: „Je to blbý, prej to tu máme do dvou vyklidit… Chtěj to tu jako obvaziště či co…" Bylo třeba spojit se s Prahou, ale v táboře telefon nebyl, tak se hlavas vydal s dalšími do blízké vesnice. Vrátili se ještě o něco více vystrašení: „Pošlou nám autobusy, ale nejdříve zítra…"
A to už byly dvě odpoledne a ruský velitel dodržel slovo: vrátil se s autem do tábora a s ním i jeho samopalníci. „Šéfe, řekněte, a my z nich uděláme fašírku," nabízel se vedoucí Jirka, známý táborový playboy, a vzal do ruky šutr. „Okamžitě to polož, ty hovado!", zasyčel zesinalý hlavas, „a nehraj si tu na hrdinu!" … „Nechte mě, já už je přemluvím," nabídla se tělesně vyspělá praktikantka Šárka, že použije svou osvědčenou vyjednávací taktiku. „Jo holka, jestli chceš do roka chovat doma v kolíbce malýho Rusáčka, tak si posluž", zhodnotil však etické vlastnosti sovětské armády hlavas, ten starý poučený komunista, a dodal: „ale tihle uměj flirtovat jen natvrdo…" Pak zavelel: „Holky schovat, přiveďte sem kluky z prvního oddílu…" A tak probíhalo druhé vyjednávání: z ruské strany samopalníci a za nás hlavas obklopený desetiletými kluky, kteří ještě nechápali, která bije, a bezelstně se na vojáky smáli. Tahle riskantní taktika zabrala: ruský velitel se nepochybně rozpomněl, že podobného klučinu má doma, dal klukům odznáčky a hlavasovi prodloužil lhůtu na vyklizení o čtyřiadvacet hodin. Pak odjel a už jsme ho nikdy neviděli – možná že se na to místo už ani nikdy nevrátil…
Ten večer nás nikdo nenutil spát, ale hlavas nám zakázal rozdělat večerní táborák – prý abychom neprovokovali… Seděli jsme tak naštvaně po tmě a diskutovali jsme, jak jsme měli Rusáky z tábora vyhnat kameny – vedoucí Jirka byl pro nás jasně hrdinou dne. „Já bych jim ukázal, okupantům podělanejm…." … „Na nás si jen tak nepřijdou, my jim ještě ukážeme…" Ten věčně upocený hlavas byl pro nás posera, který v sobě neměl čest, a před našima očima se před okupanty skoro plazil… Tak jsme asi půlhodinu nadávali na hlavního vedoucího, když se vedle nás ve tmě něco pohnulo, a on byl najednou mezi námi… To byla totiž jeho oblíbená taktika, poslouchat někde ve tmě, co si o něm lidé povídají, a den na to se pak šlo na kobereček – takže docela průšvih… Hlavas si nás pečlivě přejel očima, a pak unaveně pravil: „Nojo, já jsem jen takovej starej kolaborant… Ale vy se zítra vrátíte ke svým mámám, a to je asi to hlavní…" Pak jsme šli spát a já dlouho do noci přemýšlel, co vlastně znamená to slovo „kolaborant", protože do té doby jsem si myslel, že to byli jen lidé, kteří za druhé světové spolupracovali s Němci…
Příští den hned po ránu kolem šesté přijelo pět autobusů a nás ještě rozespalé do nich naložili… Ta cesta do Prahy rozhodně nebyla snadná, protože v protisměru nás co chvíli míjely ruské tanky a nákladní auta s vojáky. Napřed nás bavilo hrozit na ně pěstí, ale pak jeden z ruských vojínů, který viděl, jak na něj děláme opičky, zvedl samopal a vystřelil… Ne na nás, jenom tak do vzduchu, protentokrát… Pak už jsme byli tišší jako myšky a jenom čekali, jak takhle cesta dopadne… Sem tam jsme museli zastavit a do autobusu vstoupil nějaký ruský seržant se svou patrolou, aby zkontroloval, kdy si tu dovoluje křížit cestu jeho jednotce, ale když kolem sebe viděl jen vystrašené děti, mávl vždycky rukou, a mohlo se jet dál… A někdy k večeru ve Vysočanech si nás rodiče tiše rozebrali: i oni už věděli, že se skončilo jedno zajímavé dobrodružství…