Reklama
 
Blog | Antonín Kostlán

Jsem jeden z Vandalů ničících říši

Je předvečer slavného sametového výročí a všichni vzpomínají, jací jsme byli tehdy gerojové. Rád bych zde proto radši publikoval něco dobově autentického, ale deník jsem si v těch dnech před dvaceti lety psal opravdu jen sporadicky, protože mou kronikou doby tehdy byly básničky – v těch jsem si zachycoval své tehdejší pocity a vlastně i formuloval své postoje. Něco málo špatné „předměstské“ poézie není od historika asi ten správný vklad do diskuse, ale nic jiného jaksi právě po ruce nemám…

Ten první text vznikl už na sklonku roku 1988, v době, kdy byla opozici povolena první demonstrace na Škroupově náměstí. Ve vzduchu visela změna a každý ji cítil, ale každý trošku jinak. Bavíval jsem tehdy kamarády, že jsem psal parodické častušky na tehdejší české perestrojkové hrdiny, jak nám celí opocení z toho, co řekli, předváděli svou statečnost při tepání „některých dílčích nedostatků naší rozvinuté socialistické společnosti". Znělo to obvykle asi nějak takhle: „Už to vědí v každé díře, verbuje se na rytíře, umění je dneska tepat, aby přitom člověk nepad. Nic se neboj, jde to lehce, pěkně za nás lámat dřevce, prodej mámu, zraď i tátu, kup si dřevce z laminátu…". Tahle básnička měla být vlastně původně taky jen parodie (proto jsem si tam dovolil ten rým „vadějí"), ale pak mi nečekaně nějak ztěžkla…

 

JSEM JEDEN Z VANDALŮ

Dneska můj skvělý vzhled je jenom skořápka
Mé srdce neklidné je jako kocábka
Vzpurně se kolébá na moři nadějí
Krutě to sečte těm kteří mu vadějí

Reklama

Jen stěží odhadnu rozsah a výši
Ve vzduchu cítím zítřejší skandály
Jsem jeden z Vandalů ničících říši
Jsem taky říše ničená Vandaly

Přesný jak hodiny A přitom dobrodruh
Býval jsem šetrný Ale mám u vás dluh
Můj rozum k pravdě těžce se dobývá
Něco mně schází Něco mi přebývá

Jsem jeden z Vandalů ničících říši
Jsem taky říše ničená Vandaly
Zatímco tuhletu moudrost si píši
mám hlavu nahoře a dole sandály

Co ve mně nežilo sotva mě přežije
Sedím si za stolem Počítám prémie
Mám hlavu nahoře Sako a kravatu
Jsem mzdový účetní Chystám vám výplatu

Jen stěží odhadnu rozsah a výši
Ve vzduchu cítím zítřejší skandály
Jsem jeden z vandalů bořících říši
Jsem taky říše ničená Vandaly


Druhá z těch básniček je přímým ohlasem „palachiády", oněch slavných událostí z ledna 1989, tak jak jsme ji prožívali my, obyvatelé centra, co bydlíme v uličkách kolem Václaváku. I kdybychom tehdy moc chtěli, nemohlo se nám prostě podařit nezapojit se do tehdejších akcí, protože nám stačilo pouze vyjít z domu. Vzpomínám si, že jsem v jednom z těch dní volal do historického ústavu svému šéfovi, že nemůžu přijít na schůzi, protože moje ulice je z obou stran uzavřená policejními kordóny. „Tak zajdi za jedním z těch soudruhů od bezpečnosti a vysvětli mu situaci, on tě jistě rád pustí," řekl mi tehdy můj šéf. A mně nezbývalo než mu odpovědět: „Pepíku, ty to vidíš jak Hurvínek válku. Ti chlapi mají na hlavě přilby a plexisklové štíty a jediné, co je z nich vidět, je pendrek. A s pendrekem já nevyjednávám." Ale i se zasahujícím orgánem byla nakonec šance se seznámit a já nesl jako historickou křivdu, že se tak stalo zrovna ve chvíli, když jsem se domů vracel nikoli jako demonstrant, ale z nákupu. Tak o tom je tahle balada…

BALADA VILLONSKÁ O ČINECH TRESTNÝCH

Ve starých dobách když se kradlo
tak každý věděl že má hřích
a kdyby světlo na něj padlo
tak že ho brzo přejde smích
Dnes je spíš hříchem sem tam nebrat
a varovat se skopičin
Zatímco já když vyjdu ze vrat
spáchal jsem asi trestný čin

Činit lze smilstvo bez potíže
aniž by někdo řekl Fuj
Václave svatý České kníže
za hříchy naše oroduj
Chodívám denně přes náměstí
kde socha Tvá ční do výšin
Tím že jsem dnes tam dostal pěstí
spáchal jsem asi trestný čin

Když do psa kopou Cení zuby
a štěká nahlas Ať svět ví
Když na opici je kdo hrubý
vřeští a skáče do větví
Člověk je nad tím Kázní slepou
zbavil se psot a opičin
Když jenom ceknu že mě tepou
spáchal jsem asi trestný čin

Tak nechte výrok soudu zaskvět
vždyť ortel není bez příčin
Tím že jsem vůbec přišel na svět
spáchal jsem asi trestný čin


No a nakonec listopad 1989, už po událostech na Národní třídě. 17. listopadu se z mého bytu stalo obvaziště, protože každý z kamarádů, který byl zmlácený, na mě zazvonil, když se mu podařilo projít policejním kordonem do Mikulandské, takže nás asi osm sedělo u mě v pokoji, pili jsme čaj a na mém předpotopním přijímači chytali Svobodnou Evropu. Ráno poté jsem chodil po místech, kde se to stalo, rovnal si myšlenky a dělal dost radikální škrty a úpravy do strojopisu téhle básničky. Ještě jsem netušil, že v pondělí budeme v ústavu smolit protestní petici, ve středu vyhlásím stávkový výbor, ve čtvrtek dostanu od ředitele výpověď a za čtrnáct dní naopak já sesadím ředitele. Ještě jsem netušil, že se budou před mými zraky lámat během těch pár dnů charaktery: lidé, od nichž bych to nikdy nečekal, že řeknou najednou: „Už toho bylo dost", a jiní, kteří byli protikomunistickými aktivisty vždy v hospodě po čtvrtém pivu, se strachy stáhnou do pozadí… Ale já jsem si svůj problém tehdy v tu sobotu vyřešil jednou pro vždy touhle básničkou…


BALADA O NESPLNĚNÉM DĚTSKÉM PŘÁNÍ

Už jako dítě člověk snová
svou cestu z které nechce zpátky
Být inženýr či Casanova?
Já jsem si vybral křičet slova…
Život je krátký

Křičel jsem slova plná krásy
Ta slova jež čas neukrátí
Až jeden strýček (pročpak asi?)
uzmul mi tyhle zlaté časy
Sotvakdy vrátí

Život je synku divný tanec
Vyřčené slovo jak vzít zpátky?
Jednou ho řekneš a jsi psanec
Copak ti schází? Tumáš žvanec
Život je krátký

Marně jsem reptal jako sýček
že se tím moje práva krátí
V nerovném boji vyhrál strýček
Zamkl mi ústa a vzal klíček
Sotvakdy vrátí

Beze slov prý se žije skvěle
Pokud se nezadrhnou drátky
Mlčky lze vzývat zlaté tele
a večer rovnou do postele
Život je krátký

Pravdu má strýček i se mýlí
když mlčením chce spoutat slova
I nevyřčena každou chvíli
ta slova míří k svému cíli
Bubnují znova

Život je strýčku divný tanec
Slova se k ústům derou zpátky
a za ta léta jich je ranec
Stojím tu jako rozervanec
Život je krátký

A málo platná je mi uzda
když uvnitř začnou bouřit slova
I když mi na rtech kůže srůstá
tam kde jsem kdysi míval ústa
Bubnují znova

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama