Každý druhý inženýr, každý pátý magister

Tedy – abychom byli úplně přesní, musíme hned dodat, že asi osm tisíc z tohoto počtu představují „DiS“ – tedy „diplomovaní specialisté“, což jsou asi ve své většině zdravotní sestřičky, ale ti ostatní už jsou vesměs vysokoškoláci. A aby nedošlo k omylu – to není počet všech lidí u nás, kteří získali titul v důsledku svého studia, ale pouze těch z nich, kteří z nejrůznějších důvodů pociťovali potřebu dát si jej zapsat do občanky nebo do pasu (k čemuž má občan právo, nikoli však povinnost). Je to málo nebo moc? Myslím, že obojí, podle toho, jak se to bere. Málo je to proto, že u nás počet vysokoškolsky vzdělaných obyvatel stále silně zaostává za průměrem vyspělých zemí. Stačí se podívat na statistiky OECD, abychom zjistili, že – i když se situace v posledních letech výrazně mění – jsme se svými cca 10% vysokoškoláků mezi obyvatelstvem starším 14 let pořád někde dost na chvostu.

Jenže – na druhou stranu, ne každý vysokoškolák pociťuje potřebu se svým titulem zviditelňovat, alespoň určitě ne v zahraničí, kde tituly většinou rozhodně nejsou tak velkým fetišem, jako u nás – vždyť si vzpomeňme třeba jen na onu běžnou „letenkovou“ selekci možností, jak otitulovat zákazníka, která nabízí pouhé „Mr/Mrs“ nebo „Dr“. nebo „Prof.“ Nemohu se ubránit dojmu, že je u nás tento formální systém osobní reprezentace prestižní záležitostí zejména proto, že se tím suplují v celkově frustrovaném intelektuální prostředí jiné způsoby ocenění a satisfakce, které by „majitelé titulů“ (berte ten termín jako paralelu ke Kunderovým „majitelům klíčů“) – ať již oprávněně nebo neoprávněně – od společnosti očekávali. Oněch 660 tisíc osob, které se chtějí od ostatních již na první pohled odlišovat svým jasně zviditelněným titulem, představuje 75% z celkového počtu všech žijících vysokoškolských absolventů, a to se mi zdá opravdu mnoho – ale možná se do tak vysokého počtu podepsal u starších generací i automatický zvyk úřadům nic „nezatajovat“ a vše řádně oznamovat….

Podívejme se nyní na to, které tituly se u nás vyskytují nejčastěji. Nesmíme se dát odradit tím, že se v celkové tabulce připravené ministerstvem nalézají 603 nejrůznější způsoby titulatury, kterým se těší dnešní obyvatelé České republiky – to je totiž dáno hned několika důvody. Autoři této statistiky totiž zakládají samostatnou kolonku nejen pro každý titul, ale i pro každou i ojedinělou kombinaci více titulů. Hromadění titulů pramení buď z obvyklého vysokoškolského kariérového růstu (mimochodem, kombinace „profesor; Ing.; CSc.“ se u nás vyskytuje 170krát, takže pan prezident není zase tak ojedinělým zjevem, jak si sám možná myslí), z působení dotyčného ve více oborech nebo prostě jen z ješitnosti – zdá se, že někteří „majitelé titulů“ by přivítali, aby jej mohli mít nejen před jménem a za ním, ale třeba i uprostřed, jako jakousi zvláštní formu vědeckého otěčestva. Navíc je zde vše korektně genderově ošetřeno, takže „akademická malířka“ nebo „profesorka“ mají svůj vlastní chlíveček, v němž nejsou ohrožovány spoluvýskytem svých stejně otitulovaných mužských protějšků. A do třetice, počet kolonek ve statistice se zvyšuje i v důsledku toho, jak se někteří lidé nedovedou rozloučit s tituly, které jsou vzhledem k vývoji jejich kariéry již redundantní a funkčně nadbytečné: člověk by neřekl, kolik je u nás magistrů, kteří si důsledně vedle „Mgr.“ uvádějí i „Bc.“ na znamení svého prvního životní úspěchu dosaženého na závěr bakalářského studia, a kolik profesorů si ve své titulatuře ponechává i označení „docent“.

Vedle toho se sem promítá i nejednotná praxe obecních úřednic, provádějících zápisy do občanských průkazů, a často i jejich nevzdělanost, s jakou jsou schopny týž titul zapsat někdy různými způsoby, z nichž některé jsou na hranici vynalézavosti – osobně opravdu nevím, co si myslet o člověku s titulem „Universae Medicinae Doctoris“. Nebo např. takový „Master of Business Administation“ tu zabírá hned tři položky, jednou v takto rozepsané podobě, jednou pod zkratkou „MBA“ a potřetí pod zkratkou „M.B.A.“ K různorodosti titulové škály přispívají často právě i tituly získané v zahraničí, a to nejčastěji v anglické, německé a polské jazykové oblasti, ale zahlédl jsem tam např. i španělštinu a finštinu („diplomi-insinööri“ – ten inženýr je z toho trošku cítit). Nejvíc mě osobně dojal mezi těmi cizokrajnými výtvory „inzynier nawigator morski“ (a pak jsme prý suchozemský národ!) a „magistra těchničeskich nauk“ – odkuda ty, děvočka?

Abychom se v tom vyznali, omezme se jen na nejčastější dvacítku titulů (respektive devatenáctku, protože sem spadá i ta už zmiňovaná diplomovaná sestra) – tedy na tituly či kombinace, jejich nositeli je víc než 1000 osob; tahle první dvacítka zahrnuje totiž 97% všech "majitelů titulů", takže ji lze považovat za reprezentativní. První, co nás v ní zaujme, je naprosto jednoznačné postavení osob s titulem Ing. – v první dvacítce je jich 378 tisíc (pár tisíc z nich i s hodností za jménem), což znamená, že více než každý druhý z „majitelů titulů“ je u nás inženýr (57%) – a to bychom k nim ještě mohli připočítat téměř dvě tisícovky architektů (Ing. Arch.). A já jsem se vždycky domníval, že vysoký počet inženýrů na naší politické scéně (jen v poslanecké sněmovně jich sedí, jak jsem si teď spočítal, celkem 83, včetně obou dvou hlavních protagonistů, kteří se vystřídali na premiérském postu) je dán tím, že zjevná nadprodukce technických „kádrů“ na našich vysokých školách je vede často k hledání náhradních profesí v jiných sférách a politika se jim jeví jako obzvlášť příhodná, protože se v ní mohou uplatnit jako technokrati moci… Ale teď se musím politikům omluvit, protože to není jen jejich osobitý problém, anobrž jev celospolečenský, a začínám pomalu chápat, proč se tak snadno a rychle ujalo ono slavné „inža kouří klejky“, se kterým kdysi přišlo divadlo Sklep ve své parodii na komunistické „inženýrské odysey“.

Druhým jednoznačně nejčastějším titulem je magistr/magistra (Mgr.): jejich nositelů je u nás přes 122 tisíc, což je téměř jedna pětina z celkového počtu. Pojednal bych o tomto titulu zároveň s dvěma dalšími, které byly do naší vzdělávací soustavy podobně implantovány až po listopadu 1989, což je bakalář/ka (Bc.) a magister umění (MgA.). Některý z těchhle „nových“ titulů nosí téměř 140 tisíc lidí, což svědčí o tom, že si získávají v české společnosti váhu, která samozřejmě poroste v důsledku výměny generací a zvyšujícího se podílu vysokoškoláků mezi populací. Zdá se mi dokonce, že averze spojená s jejich vpádem do české společnosti („Tak ty jsi magistr? Tak naval něco na bolení hlavy!“) již odezněla a zvykáme si na ně snadněji než naši sousedi v Německu. Tam totiž jejich zavádění v rámci tzv. „boloňského procesu“ (tak si v Evropě alibisticky označujeme jednotně zaváděné přebírání osvědčeného amerického modelu, aby nás nikdo přitom nemohl obvinit z vybočování z doporučeného antiamerikanismu) naráží na dost hluboce zakořeněnou domácí tradici doktorů a držitelů diplomů.

I když je u nás přitom nepochybně promováno podstatně více bakalářů než magistrů, mezi nositeli titulů je tomu přesně naopak – bakalářů je jen o něco víc než jedna desetina magistrů; to ovšem svědčí o tom, že mezi obyvatelstvem u nás je „řádné“ vysokoškolské studium pořád ještě spojováno nejméně s pětiletým obdobím mladosti a radosti, zatímco tříletou vysokoškolskou éru si jako odpich pro budoucí kariéru zvolí zatím málokdo. Připomeňme ještě, že podobný posun k „novým“ titulům je zřetelně vidět i v oblasti vědeckých hodností za jménem – odhadem konstatuji, že osoby s nově zavedeným „PhD“ představují co do počtu již asi pětinu až čtvrtinu kandidátů věd („CSc.“), jejichž udělování bylo již mezitím odstraněno ze scény v důsledku ani ne tak historické zatíženosti tohoto titulu, jako spíše snahy ministerstva školství zkomplikovat akademii věd výchovu mladých vědců.

Třetí výraznou skupinu mezi nejčastějšími tituly představují doktorské tituly, jejichž dosažení je v daném oboru často přímo předepsáno a které se navíc pojí se značným stavovským povědomím a s respektem ze strany široké veřejnosti – sem řadím právníky (JUDr. – až 21 tisíc osob), lékaře (MUDr. – až 54 tisíc osob) a v návaznosti na ně i veterináře (MVDr.  – přes 5 000 osob) a obnovené doktory farmacie (PharmDr.  – přes 1800 osob). Jejich existence nebyla proto vážně ohrožena ani v době diletantského experimentování v první půlce 90. let, na rozdíl od dalších titulů, které patří do první dvacítky, a které si své právo „na život“ musely pracně vydobýt. Mezi takové lze zařadit především doktorát filosofie (PhDr.) a doktorát přírodních věd (RNDr.), kterými se honosí pokaždé asi 14 tisíc osob a které mají onu zvláštnost, že se nejméně z jedné čtvrtiny pojí s vědeckou hodností za jménem, což úzce souvisí s jejich vědeckým nasměrováním.

A zůstává nám poslední skupina, kterou bychom mohli označit jako tituly předurčené k vymření. Mezi nimi jsem kupodivu nenašel žádného „promovaného“ biologa, historika, filologa (tak řečený „profil“), fyzika atd. – tedy absolventa vysoké školy v době, kdy vládnoucí komunisté dočasně odhodili doktorské tituly jako buržoazní překonaný přežitek (tak tomu bylo v letech 1950-1966). Vysvětluji si to tím, že po roce 1990 si ti z „promovaných“, kterým na tom záleželo, proměnili tenhle relikt za magistra a těm ostatním je to už opravdu jedno. Silný podíl má na nějaký čas obnovený a pak zase zaniknuvší doktorát přes pedagogiku (PaedDr.) a „magisterský“ titul v tradičním slova smyslu, jak jsme u nás po léta byli navyklí – tedy označení magistra farmacie (PhMr.). No a nesmíme zapomínat na někdejší nadějnou hvězdu mezi našimi akademickými tituly, které představuje „doktor sociálních věd“ (RSDr.), tento marxismem komunismem kovaný „inženýr lidských duší“. I ten se vejde do nejčastější dvacítky titulů, protože jich stále ještě máme nejméně 1 777. Bůhví kde všude se dneska schovávají. O třech z nich bych věděl – ti sedí v poslanecké sněmovně, samozřejmě za komunisty.

Četnost titulů užívaných v České republice (podle počtu osob)