Kdyby se Zemanovým protihráčem stal Jan Fischer, Táňa Fischerová, Vladimír Franz nebo Zuzana Roithová, dokázal bych si představit, že by se zděšení voliči dokázali semknout kolem jejich osoby, aby Zemanovi zabránili v cestě na Hrad. Dokázal bych si představit, že ti voliči, kteří se sami honosně prohlašují za pravicové, by i v případě Jiřího Dienstbiera skousli zuby a dali svůj hlas radši jemu… V případě Přemysla Sobotky a Karla Schwarzenberga se takový zázrak stát nemohl, protože obě dvě tyto postavy jsou příliš těsně spjaté se současnou vládnoucí garniturou a jejími stranami. I kdyby někdo Schwarzenberga převlékl třeba za sněhuláka (a ne zrovna za pankáče), tento jeho poznávací znak mu prostě nešlo odpárat…
Jeho pozitivní volební potenciál se vzhledem k masivní mobilizaci jeho volebního týmu vyčerpal už v prvním kole – ukázalo se, že je sám o sobě volitelný pro nějakých 1,2 milionu voličů. V návaznosti na to, jak ze Schwarzenberga odpadávaly při jeho veřejných vystoupeních různé vrstvy z jeho mediálního kašírování, až se nakonec ze zachránce morální integrity národa vyklubal mírně pomatený stařík, který ani neví, jak se hlasuje, přímé voliče spíše ztrácel, než získával.
Z druhého kola se tak stával boj o voliče nepřímé – a byl to boj vedený povýtce negativními motivacemi. Nerozhodnutí voliči se rozhodovali mezi svou případnou averzí vůči osobnosti Miloše Zemana a nepřijatelností politiky současné vlády, jejímž je Schwarzenberg čelným reprezentantem. V tomto souboji dvou různě formulovaných zel stranický přístup k volbě prezidenta nakonec vyhrál a z prezidentských forem se stalo – jak se dalo ostatně očekávat – referendum o vztahu občanů k současné politice vládních stran.
Je ironií osudu, že prvním, kdo do volby prezidenta vnesl natvrdo stranický akcent, byl právě Schwarzenbergův volební štáb, a to útokem na Fischera jakožto zkompromitovaného bývalého komunistu. Ponižující způsob, jakým z tohoto – pravda, poněkud nemastného neslaného – politika vyrobili jakési „želé“, jim navíc již dopředu odebral většinu hlasů jeho dosavadních voličů (a to bez ohledu na to, koho později Fischer sám označil jako svou preferenci). Tvrdé bylo i knokautování menších nezávislých kandidátů s dogmatickým zdůvodněním, že jen odebírají hlasy zvolitelnému Schwarzenbergovi. Vol rozumem, a ne srdcem, volali ti, kteří neměli ani tolik rozumu, aby si své kroky vypočítali aspoň dva tahy dopředu… Pravý opak však byl pravdou – stěží zvolitelný Schwarzenberg těmito podrazy svých stoupenců dostával ze hry poslední kandidáty, kteří mohli zabránit Zemanovu vstupu na Hrad. Nehledě na to, že právě v ten moment se volby prezidenta definitivně proměňovaly ze zápolení jednotlivců v souboj klanů – jakožto narychlo definovaných pseudostranických bloků.
Druhé kolo pak už bylo pro smích, třebaže chvílemi bylo k pláči. Ghetto Schwarzenbergových stoupenců se v tisíckrát přeposílaných volebních výzvách (s nápisem Sdílej!) navzájem přesvědčovalo o vyvolenosti svého guru a udržovalo se v iluzi o důležitosti facebooku jakožto volebního nástroje. Bylo zábavné sledovat, jak se v jejich řadách odehrávala marná snaha po formulování vhodného programu pro získání nerozhodnutých voličů. Útoky na Fischera jakožto levičáka byly nahrazeny slogany o Schwarzenbergovi jakožto (také) levičákovi. Útoky na nezávislé kandidáty vedené v duchu „Volte rozumem, a ne srdcem!“ nahrazovaly náhle výkřiky „Volte srdcem, a ne rozumem!“ Nevylučuji ovšem, že by podobná taktika nakonec i zabrala, kdyby se lidem nechalo víc času na zapomínání, ale obě volby od sebe dělilo pouhých čtrnáct dní… O celkové neujasněnosti toho, jak vlastně postupovat, svědčí jejich místy až hysterické burcování, aby co nejvíce lidí přišlo k volbám. Schwarzenberg by mohl mít jakž takž naději, kdyby k volbám přišlo méně než 40%, ale téměř s každým dalším, kdo se aktivoval, aby v mrazu a smogu dorazil do volební místnosti, přicházel další hlas pro Zemana.
Jediný výraznější posun ve Schwarzenbergův prospěch tak nabízely některé celostátní deníky, když ve zdánlivě objektivních komentářích i anketách, ve své grafice i ve využívaných sémantických obrazech prohlubovaly negativní obraz Miloše Zemana (a ponechávám teď stranou, že se tak do značné míry dělo po právu). Chyběl tu zřetelně pozitivní dovětek, protože obraz hodného králoprezidenta, který rozšafně bafá s dýmky a vládne spravedlivě svým národům, nakonec nedokázal čelit obrazu současné vlády jako bandy zlodějů a podvodníků. Simulakrum tu stálo proti simulakru, řekl by asi Bělohradský. A z těch dvou obrazů si nakonec voliči vybrali ten, který byl méně pohádkový…
Pokud tedy nově zvolený prezident Miloš Zeman poděkoval nejprve svým voličům, a v zápětí pak voličům Karla Schwarzenberga, věděl dobře, co dělá: bez jejich mimořádného nasazení v prvním kole voleb by se na Hrad nikdy nedostal…