Boj o to, komu patří 17. listopad, dostal už podobu vajíčkové války a někteří příslušníci davu, který si dnes přisoudil soudcovskou roli na náměstích, už dokonce požadují vyškrtnutí některých přímých účastníků tehdejších událostí, kteří patřili mezi hrdiny oné doby, z historické paměti, což je jen tak mimochodem požadavek srovnatelný s drzostí někdejší estébáckých pomahačů dožadujících se vymazání svého jména z registru svazků.
Na místo toho se nám nad hlavami rozmachuje kašírovaný obraz milovaného geniálního Vůdce sametové revoluce, do kteréžto pozice se již za svého života propracoval muž, který ve skutečnosti v listopadu 1989 uzavřel svůj neslavný pakt s Ďáblem, na který jsme doplatili všichni. Je řeč o Václavu Havlovi, který tehdy neodolal, aby svou moc bezmocného nevyměnil za bezmoc mocného, takže udělal nepěkný handl s komunistickou stranou a zavlekl tuto zemi do vleklé nestandardní hry na demokracii, v níž se více předstírá a mediálně třeští, nežli zodpovědně buduje.
Faktický debakl na domácí scéně si ovšem Havel kompenzoval úspěchy na mezinárodním poli, mezi které patřilo zejména přijetí do EU a do NATO. K jeho odkazu se proto dnes nejhalasněji hlásí ti, kteří se agresivní obhajobou našich údajně ohrožených mezinárodních pozic domáhají větší role na domácí politické scéně, z níž byli v rámci chabých volebních výsledků z velké části vypuzeni.
A záhy se o slovo hlásí další mocný pretendent na vítězství, někdejší spoluautor reformních modelů o ekonomickém spolurozhodování odborů z roku 1968, z něhož se náhle stal čelný neoliberální guru, který svým marxismem naruby omlouvá masové rozkrádání, k němuž v dobách jeho vlády v 90. letech docházelo a které mimo jiné této zemi znemožnilo patřičný vzestup životní úrovně širších vrstev (tedy těch lidí, co jen málokdy zajdou do kavárny), a v důsledku toho i rostoucí radikalizaci v sociálně nejvíce zdevastovaných regionech.
Nad všemi těmi rozvášněnými komentáři, po čem vlastně dychtili lidé v listopadu 1989, zda po členství v NATO a v Evropské unii nebo po „neoliberálním kapitalismu“, se lze jen pousmát, protože lidi se tehdy pro nic takového nevyslovovali, ba dokonce ani pro něco podobného. Masové demonstrace sklonku roku 1989 se téměř výhradně vyslovovaly k tomu, co NECHTĚJÍ: konkrétně tehdy zaznívalo, že nechceme brutalitu, policejní stát, cenzuru, dosavadní vládnoucí elitu, nadvládu komunistické strany apod. Šlo tedy vesměs o požadavky z okruhu osobnostních a politických práv, a kdyby tam náhodou tehdy někdo přišel s transparentem „Nechceme bezplatné zdravotnictví!“ nebo „Nechceme zbytečně velké důchody!“, tak by ho asi jinak mírumilovné disciplinované davy na místě rozcupovaly.
Pokud bychom podrobili podrobnému zkoumání četné petice a rezoluce z oné doby, asi bychom zjistili, že všechny bez výjimky – ať již opatrnické nebo radikální – obsahují jen jediný pozitivně formulovaný požadavek, a to pravdivé vyšetření událostí, k nimž 17. listopadu 1989 došlo na Národní třídě. Pokud by tedy něco mělo dávat legitimitu našemu současnému režimu, mělo by to být splnění tohoto požadavku – a nemusím připomínat, že v osvětlování toho, co se tehdy vlastně stalo, nemáme dnes „polojasno“, jak to kdysi formuloval jeden ze studentských členů vyšetřovací komise, ale úplné temno…
Dalším sem tam velmi opatrně vyslovovaným pozitivně formulovaným požadavkem byl apel na svobodné volby, kterému ovšem na náměstích zdatně konkuroval požadavek Českých dětí na obnovení království… A samozřejmě – časem se objevovala i proklamace Zpátky do Evropy! – ale tou se mínilo dosažení standardní úrovně občanských a politických práv, jaké bylo obvyklé v západní Evropě, a nikoli přímo integrační moment.
Právě nevyslovenost konkrétních požadavků byla něčím, co lidi na náměstí spojovalo, čehož dokázali využít mediálně zdatní manipulátoři Havlova typu, aby politicky probuzené veřejnosti namísto reálných požadavků nabídli spíše trošku toho kolektivního opia, a tak se hlavním heslem „revoluce“ nakonec stal ve své podstatě deaktivující politický kýč říkající cosi o lásce a pravdě, která musí zvítězit nad lží a nenávistí (k tomu jsem tu již kdysi něco napsal). Opiem vzájemného porozumění uspaný dav pak rád na manifestacích nejen ustupoval přesně podle pokynů pořadatelů tu dva tu tři kroky, aby mohla projet sanitka, ale i se stejnou důvěřivostí přenechal rozhodování – jako už tolikrát v našich dějinách – „moudrým vůdcům“, za které se prohlásilo narychlo ustavené Občanské fórum.
Politická instrumentálnost tohoto orgánu – a nezabývám se teď otázkou jeho prolezlostí agenty StB – se začala ukazovat naplno už ve chvíli, kdy jeho hlavní představitelé naskákali do prezidentské a vládních funkcí, ale přesto si chtěli udržet i rozhodování i v tomto veřejností stále ještě vysoce hodnoceném „politickém hnutí“; dostávali se přitom do konfliktu nejen s lidmi druhé kategorie, kteří se v OF dostali formálně do vedení, ale i s lidmi z krajů a s regionů, kteří ke své škodě uvěřili fikci, že by snad OF mělo začít fungovat jakožto vícestupňová demokratická struktura.
Všenárodní důvěra v Občanské fórum tehdy byla neotřesitelná – byl jsem společně s mým bratrem tehdy jeden z prvních, kdo se pokusil na začátku roku 1990 poukázat na jeho vnitřní nekompatibilitu (viz náš článek zde z Informačního servisu NTS zde dole pod textem), pročež se dost lidí ode mne záhy distancovalo jakožto od „zrádce revoluce“…
A teď k tomu „neoliberálnímu kapitalismu“: Pokud si vzpomínám, nejméně do poloviny roku 1990 „kapitalismus“ stále platil za zlé slovíčko a většina lidí včetně Klause si teprve zvykala, že se už nemusí zaštiťovat různými formami socialismu. I Klaus tehdy v ekonomice v podstatě jen převzal již připravenou reformu socialistického měnového a bankovního systému a zdráhal se otevřít hranice s Polskem, aby nebyla narušena naše samozásobovací autarkie… V zemi se nadále rozvíjel reformní socialismus s tou výhradou, že se hledaly cesty, jak jej proměnit na „socialismus bankovní“.
Ideologické proklamace neoliberalistického typu nebyly totiž u Klause nikdy propojeny s reálnou politikou, kterou sám prosazoval – v tomto ohledu byl poslušným žákem Lubomíra Štrougala a dalších komunistických vůdců období „reálného socialismu“, kteří také používali ideologii jen k vymývání mozků širokých vrstev, ale ani na okamžik je nenapadlo oficiálními tézemi se také řídit v praxi.
Jediná skutečná změna nastala tehdy v právním systému, když došlo ke zrušení pojmu „socialistické vlastnictví“, a to bohužel bez náhrady (míním tu pověstnou formulaci v novele trestního zákoníku z května 1990 „slova rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví se vypouštějí“). To byl nepochybně první úmyslný rozkrádací akt u nás, na němž si zřejmě tehdejší politická elita vzešlá z řad socialistických ekonomů a prognostiků zkoušela, co jim asi tak všechno ještě projde.
Kdo má tedy právo hlásit se k listopadovým událostem jako vítěz? Havel? Klaus? Zeman? Babiš?
Osobně nijak nevylučuji, že vítězem byl i některý z výše jmenovaných, ale pokud nebudu slovo vítězství chápat jednoznačně jako „otevření cesty k moci“, vítězů je nepochybně více. Obracím se proto teď ve vzpomínce k těm tisícům lidí na náměstí, a to už kvůli tomu, že by se vzhledem k mým výše uvedeným slovům o opiátech dalo usuzovat, že se ztotožňuji s přezíravým nadhledem, který vůči nim ve svých vzpomínkových pohledech uplatňuje Miloš Zeman nebo někteří další zruční technokrati moci.
Když Karel Kryl poprvé předstoupil před posluchače na jednom z velkých koncertů v prosinci 1989, oslovil publikum slovy: „Ahoj, občani!“, na několik vteřin se potom rozhostilo absolutní ticho, jak byli lidé takovým oslovením zaskočeni, načež se rozpoutal frenetický potlesk. „Občane“ – tak býval člověk v dobách komunistického režimu osloven jedině tehdy, když ho zastavili esenbáci a chtěli na něm občanský průkaz; v televizi se vyskytovalo slovo “občan“ téměř výhradně v relaci Veřejná bezpečnost pátrá, radí, informuje…
Každý, kdo se z obyvatele stal v listopadu 1989 občanem, je vítěz. Jakkoli byla atmosféra těch několika měsíců protkána falešnými tóny ze strany nastupujících garnitur, takže se povznášející nálada posléze musela zákonitě proměnit v obnovenou lhostejnost či dokonce kocovinu, právě tehdy jsme byli „přesměrováni“ ze svých dosavadních rolí poslušných či neposlušných dětí režimu do role aktivních spolutvůrců. Každý, kdo si tuto roli uvědomil a akceptoval, je listopadový vítěz a měl právo si v rámci výročí sám se sebou přiťuknout před zrcadlem.
Před listopadem 1989 jsme mohli nadávat, že nemáme žádnou šanci věci kolem nás ovlivňovat (pokud si ovšem k tomu člověk neotvíral vstupní bránu červenou knížkou), po listopadu už nikoli – a naše případné aktivní občanství se samozřejmě neomezovalo na vstup do některé z politických stran, jak se nám snažil vsugerovat Klaus, protože občanství má tisíce dalších podob. Jestliže byly úspěchy, byly to i naše úspěchy. A jestliže se kradlo a tunelovalo, byly to i naše krádeže a tunely, byť jsme z nich osobně neměli ani korunu…
Ano, pravda, předsevzetí z takových emotivních časů nemají určitě větší životnost než předsevzetí novoroční, ale – byť neplněna – už tím, že byla artikulována, plní důležitou konstituční úlohu. A jsou to právě podobné kolektivně prožívané emotivní chvíle, které dávají dynamiku našim dějinám a formulují generační postoje a hodnoty. Kdy – tak říkajíc – národ dobíjí baterky a rozhoduje se, zda bude na další desetiletí svítit (či aspoň poblikávat) bílým, zeleným, modrým, červeným nebo černým světlem…
