Materiál zveřejněný Wałęsou je především přesvědčivým dokladem o tom, jak „dělnický stát" pronásledoval a šikanoval dělnickou třídu, v jejímž jménu ve své zemi vládl. Gdaňské loděnice (ona legendární „stocznia gdańska") byly místem silného sociálního neklidu nejpozději od prosince 1970, kdy tu bezpečnostní složky socialistického státu postřílely několik desítek dělníků protestujících proti zdražování základních potravin; proti pokračujícím aktivitám těch ostatních pak byla namířena řada dalších represivních opatření opírajících se mimo jiné i rozsáhlou síť tajných spolupracovníků státní bezpečnosti a jejích konfidentů. Dokumenty také nepochybně pomohou historikům lépe zdokumentovat vznik nezávislého hnutí Solidarita (Solidarność) v roce 1980, v němž se již od samého počátku domohl Wałęsa vůdčí role, i zcela ojedinělou pozici, kterou si toto hnutí vynutilo při jednání s představiteli komunistického režimu a konec konců i při jeho pádu.
Někdejší polský prezident ovšem nezveřejňuje tento materiál (jde především o rozsáhlý spis IPN BU 0364/127 a některé další dokumenty) jen proto, aby pomohl historikům, ale sleduje tím zjevně i některé osobní cíle. Nejpozději od chvíle, kdy v únoru letošního roku nazval veřejně současného polského prezidenta Kaczyňského pitomcem (ve slovech „Bo tego durnia mamy za prezydenta"), se nepochybně chystá na svůj návrat na politickou scénu v nějaké alternativní roli, a protože podle dnešních pravidel hry (která se ovšem mohla nastolit, až když Wałęsa nebyl u moci) by neměl být činný politik zatížen svou někdejší spoluprací se státní bezpečností, předkládá takto manifestačně veřejnosti důkaz o tom, že on sám je v tomto ohledu čistý. Wałęsa má sice k dispozici výrok polského lustračního soudu ze srpna 2000, že se státní bezpečností nespolupracoval, nicméně tím neodstranil řadu pochybností, které vznikají v důsledku veřejného přístupu k materiálům vzniklým z činnosti někdejší Służby Bezpieczeństwa a dnes uloženým v polském Institutu paměti národa.
Zatím nejvíce pregnatně poznatky o Wałęsově údajné spolupráci formuloval polský dokumentarista Gregorz Braun ve svém filmu Plusy dodatnie, plusy ujemne z roku 2006, který se přes velké tlaky podařilo nedávno odvysílat i v polské televizi. Tento film je založen na výpovědích někdejších Wałęsových spolupracovníků z gdaňských loděnic a na spisu agenta s krycím jménem Bolek, prodejného konfidenta, který za svá udání na odbojné dělníky vyfasoval v letech 1970-1971 poměrně značné finanční odměny (celkem asi kolem 13 tisíc tehdejších zlotých, což tehdy na prahu inflace rozhodně nebylo málo). Ve filmu jsou citovány i zprávy pracovníků Służby Bezpieczeństwa z roku 1978, podle nichž byl jimi Wałęsa jakožto agent Bolek opět kontaktován v průběhu tohoto roku v souvislosti se svými novými aktivitami při pokusech o založení nezávislých odborů v gdaňské loděnici. Tentokrát však prý již odmítl donášet, a byl tudíž vyřazen jako agent z evidence; jediné, co prý i napříště přislíbil, bylo informovat o svých vlastních postojích. Autor filmu nabídl možnost vyjádření samotnému Wałęsovi, ten však doklady, které mu předložil, manifestačně na kameru roztrhal a vyhodil investigativního dokumentaristu se slovy: „Jak se ten chlap může opovážit ptát se na to právě mě, který jsem zničil komunismus!"
Trošku propracovanější verzi své obhajoby tedy zřejmě představuje někdejší legenda polské protikomunistické opozice v dokumentaci vyvěšené nyní na internetu. Do jaké míry přináší nějaké nové důkazy a informace, to jde zatím těžko říci. Spis agenta Bolka (který má podle filmu signaturu IPN Gd 003/14) tu zřejmě – pokud jsem se dobře díval – zveřejněn není, o osobě s krycím jménem Bolek se však ve zveřejněném materiálu přesto na několika místech mluví (viz např. zde nebo zde), ale asi v dost jiné souvislosti, než předvedli autoři filmu. Definitivní tečku za spory ohledně role polské státní bezpečnosti v životních osudech Lecha Wałęsy tedy tohle nové zveřejnění dokumentů vážících se k jeho osobě asi nepřinese a byl bych se téměř vsadil (kdyby to bylo technicky možné), že úplně jasno do téhle otázky už nikdo nevnese po celý další zbytek mého života… A tak bych celkem doporučoval přistupovat k těmhle dokumentům tak, jak jsem už naznačil nahoře – jako k velmi zajímavému materiálu dokumentujícímu ostudné praktiky komunistického režimu, v němž se každá trošku aktivnější osobnost stávala téměř pravidelně přinejmenším předmětem slídilství a přímé či nepřímé represe.
