Především je třeba konstatovat, že Pinkerova úvaha, která nese stejný název jako jeden z loňských hollywoodských trháků (A History of Violence), byla poprvé publikována v březnu tohoto roku v The New Republic, a ačkoli na to redakce Respektu neupozornila, přinesla jej ve zkrácené podobě ochuzené o některé zajímavé pasáže. Tak vypadl například odstavec, který autor považoval za důležitý z hlediska politické korektnosti svého textu a který se zabýval genocidou a její oslavou na stránkách bible. Tato pasáž byla zakončena konstatováním: „Hebrejci samozřejmě nebyli o nic více vražedničtí než jiné kmeny (anglicky „tribes"); časté vychloubání mučením a genocidou se dá také najít v raných dějinách Hindů, křesťanů, muslimů a Číňanů." Zaměňování kmenů za nábožensky vymezené skupiny bohužel není jediným významovým posunem, který v Pinkerově textu najdeme. Když pan profesor užívá termín „violence", naprosto nezodpovědně je spojuje s celou řadu pojmů, které spolu vůbec nesouvisejí a které on hází do jednoho pytle prostě proto, že chce pochválit dnešní Ameriku za to, že se v ní dnes již údajně nevyskytují. Jsou to „krutost pro zábavu, lidské oběti, jež si vyžadovaly pověry, otroci jako pracovní síla, genocida jako způsob nabývání majetku, mučení jako rutinní trest, poprava jako trest za přestupky a odlišný názor (jak vidno, pan profesor není stoupencem úplného zrušení trestu smrti, ponechává si jej pro oblast vážných trestných činů), vražda jako mechanismus politické změny, zabíjení jako běžná forma řešení konfliktů…" To jsou však všechny jevy, které je nutno nahlížet jednotlivě v jejich vlastních historických rozměrech a které jen stěží bude možné takto převádět na nějakého společného jmenovatele.
Na téhle směsce je asi nejvíc zavádějící systematické zaměňování pojmů „krutost" a „násilí", tedy na jedné straně povahové vlastnosti nalézající potěšení ve skutcích fyzicky či psychicky poškozujících jinou osobu či stvoření a na druhé straně násilných skutků, v jejichž důsledku dochází k vážnému poškození zdraví či smrti jiné osoby. Krutost se totiž nemusí vůbec pojit s fyzickým násilím, a i když k němu přistupuje, nemusí tak vždy činit za účelem trvalého poškození objektu svého zájmu nebo přivození jeho smrti. A naopak – násilná smrt nemusí být nutně krutá: vždyť ve srovnání se středověkým mučením či upalováním je taková smrt kulkou do hlavy do značné míry „humánní" záležitostí – a právě takové smrti se ve 20. století dočkaly miliony lidí. Ve svých úvahách Pinker také vůbec nebere v úvahu, že v tomto posledním zatím dovršeném století zemřely další miliony lidí v jakýchsi specializovaných provozech či poloprovozech, vybudovaných jako „továrny na smrt" a vybavených specifickou zabíječskou technologií, v níž ten, kdo zabíjí, není „vrahem" v pravém slova smyslu, ale „jen" zaměstnancem, který se těší na kafe o pauze, nebo úředníkem, který pečlivě zajišťuje plnění „dodávek". Tito lidé zabíjeli úplně lhostejně a bez zájmu a z jejich úhlu pohledu není vůbec důvodu, aby své pracovní povinnosti spojovali s pojmem „násilí", protože pro svou práci nepoužívají sekery či pušky, ale třeba jen obslužná tlačítka a bílé pláště…
A dále: když Pinker hovoří o tom, že v 16. století bylo v Paříži dobovou zábavou udělat z kočky pro pobavení davu hořící pochodeň, nemluví tím pouze o krutosti raně novověkých Evropanů, ale hlavně o sdílení této krutosti jako veřejné konvence: kolik takových koček bylo tehdy v Paříži upáleno pro zábavu v soukromí, to se samozřejmě nikde nedovíme, a stejně tak ani nezjistíme, kolik se jich upálí v soukromé sféře v Evropě či v Americe dnes. Pinker překvapivě vůbec nepracuje s pojmem veřejnosti, ba dokonce to vypadá, že si ani neuvědomuje jeho význam. Většina oněch skutků, které zahrnul do svého výše uvedeného katalogu dnes již překonaných nemravností, totiž bezpochyby dnes existují nejen v „necivilizovaném" světě, kam je vykazuje, ale i v současných Spojených státech: i zde jsou děti týrané pro zábavu rodičů, zabíjení zaviněné předsudky nebo z pomsty (jako"trest"), násilné zotročování lidí a jejich zabíjení kvůli zisku či politice a nepochybně existuje i jistá sorta Američanů (stejně jako Čechů, Němců či Berberů), pro kterou je zabíjení „běžná forma řešení konfliktů". Pokud Pinker mluví o tom, že „na Západě tyto jevy prakticky vymizely", říká tím pouze, že tyto jevy na Západě vymizely jako veřejný jev – byly totiž vymazány z katalogu konvencí, které je možno veřejně sdílet se svými sousedy, a ve většině případů jsou zřejmě v platných trestních zákonících označeny za trestné činy, takže ten, kdo se jich dopustí, ví, že pokud za ně nechce podstoupit stanovenou sankci, nesmí připustit únik informací o nich ze své soukromé sféry do veřejné. To všechno Pinker neví nebo prostě nechce vědět a konstruuje své úvahy, jako kdyby všichni lidé žili na pustém ostrově, kde si zákony vytvářejí sami: „Dnes je pro násilí typické, že proniká tam, kde vládne anarchie, do hraničních regionů, rozvrácených států, zkolabovaných impérií a na území ovládaný mafiemi".
Steven Pinker není ovšem historik a stěží mu vyčítat, že nepracuje s dnes již celkem v historických kruzích zdomácnělým konceptem „sociální disciplinace", který pod vlivem Michela Foucaulta ve svých aplikacích pro období raného novověku a nástupu industrializované společnosti pomohl dnes již v mnohém odhalit konkrétní formy onoho „zjemňování" násilného světa, jež šlo většinou ruku v ruce s potřebami (státní) moci a kultivační rolí „normotvorné" mašinérie, kterou přitom měla k dispozici. Já zase naopak nejsem psychologicky ani psychiatricky vzdělán a nerad bych se tedy dopouštěl něčeho, co sám Pinkerovi vytýkám, totiž provádění unáhlených soudů v oblasti, kde jsem pouhým diletantem. Nicméně mě překvapuje, jak málo pozornosti věnuje v oněch čtyřech psychologických konceptech, s jejichž pomocí se snaží vysvětlit zvýšenou mírou „vlídnosti" u „civilizovaných" jedinců, ovlivňování lidského jednání automaticky přejímanými konvenčními vzorci, tj. oněmi „rodičovským" příkazy, kterým se člověk – pokud u něj v této oblasti nedojde k „dospělému" vyhodnocení – řídí více méně automaticky, stejně jako pokyny „seď rovně" a „nevrť sebou".
Vidíme tedy, že robinsonovský syndrom Pinkerovi v mnohém zabraňuje v realistickém uvažování o násilí, a vede ho k vytěsnění přinejmenších dvou dalších významných oblastí, v nichž se i ve velmi proorganizovaném systému vedle privátní sféry násilí vcelku dobře daří. Tou první z nich je náhražkový provoz, který se zmocňuje veřejného prostoru po vytěsnění či zásadním omezení skutečného násilí. I dítě z velmi dobré rodiny, které má to štěstí, a se skutečným násilím se v průběhu svého dospívání nesetká, zná bezpečně jeho základní formy a má s ním bohaté zkušenosti, kdykoli si ve svém pokojíku zapne televizi nebo zajde s kamarády do biografu. Zobrazování násilí ve stále extrémnějších podobách je dnes jednou z hlavních náplní veřejně provozované a na komerčním základu postavené zábavy a myslím, že lze dát za pravdu spíše těm hlasům, které říkají, že je to tak do značné míry dobře, protože tahle moralisty tolik kritizovaná zábava má přinejmenším informativní, apelativní a v případě latentních agresorů i terapeutický účinek. Zobrazování násilí filmovými a obrazovými prostředky však samozřejmě není jediným místem, kde se ve veřejném prostoru provozuje násilí, jež není (zatím) vykázáno za hranice konvence. Je tu například i sport, v němž se násilí provádí v rámci obecně akceptovaných a po generace budovaných rituálů, které nám na rozdíl od pouliční fackovačky připadají z nějakého důvodu „čestné" (fair play). A nejde jen třeba o box s jeho vyraženými zuby a sešívanými obočími, ale zejména o kolektivní souboje dvou týmů, tyto ritualizované dědice kmenové vyvražďovací války, které mohou často také přerůst ve skutečné násilí – více než na hřišti však spíše mezi fanoušky opentlenými různokmenovými fetiši v hledišti a po zápase v hospodách.
A dostáváme se k další oblasti, kterou Pinker vůbec nevzal na vědomí, ačkoli je v dějinách násilí do značné míry klíčovou, a to je násilí organizované státem. Stát sice na jedné straně násilí z veřejného prostoru odstraňuje, na druhé je tam však vrací, ale pod svou kontrolou a ve formách, jaké vyhovují právě jemu, a to především v podobě armády a policie. V tomto smyslu může být skutečně i v západní společnosti do značné míry „stát organizovaným násilím" (a nemějte prosím tuhle definici za marxistickou, protože Marx tvrdil, že stát je organizované násilí „jedné třídy nad druhou" a v té definici mu záleželo především na těch třídách), protože si buduje obranné, útočné a represivní sbory, které provádějí násilí všude tam, kde stát potřebuje a kde selhaly jiné nástroje. Řekl bych, že k těmto sborům zaujímá běžný člověk stanovisko celkem asi čtverým způsobem:
- v zásadě je asi rád, že existují, protože mu poskytují pocit bezpečí,
- i na ně vztahuje své „kmenové atavismy" a tudíž i k nim s hrdostí může vzhlížet jako k nástroji své vysublimované agresivity,
- jeho vztah k nim se ovšem zkomplikuje, pokud se někdy třeba i nahodile stal předmětem represe z jejich strany (byť třeba jen jako náhodný divák při nějaké demonstraci),
- zcela osobitý vztah k ní pak budou mít osoby (zpravidla mladí muži mezi patnácti a pětadvaceti), z jejichž středu se tyto sbory rekrutují, ať již na základě dobrovolnosti nebo nedobrovolnosti (povinná vojenská služba) – a samozřejmě i jejich přímí příbuzní a přátelé.
A rozhodně bych jako náš harvardský profesor nepodceňoval okruh lidí, kteří do té posledně zmiňované skupiny spadali ve dvacátém století třeba právě ve Spojených státech… A ať mi prosím nikdo neříká, že (když už odhlédneme od jiných aspektů) třeba již jen samotný vojenský výcvik, tak jak je zde obvyklou normou, je něčím jiným než dost drastickou formou sociální disciplinace prováděnou násilím na samé hranici únosnosti.
Tolik tedy k pojmovým výtkám vůči našemu textu a nyní pár slov k jeho argumentaci. Aby Pinker obstál v dnešním exaktně uvažujícím světě se svou tezí, že se lidstvo vyvíjí směrem k „vlídnosti", musí svou teorii podpořit i nějakými kvantitativními ukazateli. V zásadě se opírá o tři typy statistik – o statistiky současné, které jsou však prováděny na základě nedostatečně dlouhého časového záběru (to se týká např. výzkumů Barbary Harffové pro léta 1989-2005: jaké dlouhodobé trendy chce proboha z rozboru 16 let zjistit?), o statistiky poraněných koster v pravěkých pohřebištích (aniž by si položil otázku, jak byla vymezena skupina, která se tu pohřbívala) a o řadu náhodných číselných údajů z období starověku, středověku a raného novověku. Každý, kdo kdy pracoval s hromadnými prameny vzniklými v tzv. předstatistickém období (tedy cca před rokem 1800), by si však měl mít vědom, že nepracuje s exaktními údaji, ale do značné míry s disparátními daty, jejichž nahodilost je dána především velkým vlivem řady zcela subjektivních faktorů. Člověk minulosti totiž třeba s klidem označí pár lidí na náměstí slovem „tisíc" či kolem procházející vojenskou jednotku slovem „milion" a i když je schopen připravit někdy i překvapivě promyšlený „statistický výkaz", vede jej v úplnosti, jen dokud ho to baví a pokud má na něj čas. Dobrým příkladem pro to jsou třeba inventáře knih, které v pozůstalostech zemřelých měšťanů pořizovaly v raném novověku radní komise: napřed je v nich popsána každá kniha včetně názvu a detailního popisu vazby, pak už najdeme jen zkrácené tituly knih a na závěr je obvykle připojena poznámku typu: „a takových knih má v almaře v druhém pokoji asi ještě tři sta…" Veškerá takto získaná „statistická" data jsou ve svých absolutních hodnotách použitelná pouze v rámci systému, ze kterého byla získána. Jejich vzájemné porovnání je skoro nemožné, zvláště když se při tom skáče ze staletí do staletí, a pokud by bylo již nutné k němu z nějakého důvodu přistoupit, tak pouze jejich detailním rozborem vedeným na základě jasně formulovaných kritérií.
Výběr a využití Pinkerových „kvantifikací" bych tudíž označil za klasickou ukázku manipulace se „statistickými" daty ve prospěch předem dané téze. Na tom je možná nejpozoruhodnější, že si autor své manipulace možná ani sám neuvědomuje, protože přistupuje k historickým datům jako většina technokraticky zaměřených nehistoriků naprosto povrchně a diletantsky. A to se pohybujeme v oblasti, kde bych očekával maximální opatrnost, podobně jako při všech těch dalších oblíbených „statistikách smrti", na které si kromě pana profesora potrpí mimo jiné i „politologové" řešící nesmyslnou otázku, který režim že to byl více zločinný, zda nacistický nebo komunistický. Je to oblast, kde opatrnosti není nikdy dost, protože stačí málo a nastoupí propagandistické zneužívání, na jaké si můžeme ukázat například v souvislosti s argumentací současných islámských fundamentalistů (viz zde).
Dejte mi plat pana profesora a dva měsíce času a já vám přinesu naprosto „nezvratné" a „kvantitativní" důkazy, že je tomu přesně naopak, totiž že lidstvo je stále více brutálnější a bezohlednější. Shromáždit takovou argumentaci by ostatně nedalo ani tolik práce, už kvůli tomu, že tu jsou k dispozici přehledy a propočty havajského profesora Rudolpha J. Rummela, který patří k lidem, jež se těmto otázkám věnovali asi zatím nejsystematičtěji (byť jsou jeho výsledky poněkud zatíženy jeho osobitým termínem „democida", kterou chápe jako vraždění prováděné státní mocí, včetně genocid, „politicid" a dalších masových vražd). A jeho výsledky příliš Pinkerovy názory nepodporují: připomeňme alespoň, že pro historický vývoj pro období předcházející dvacátému století Rummel nalezl doklady o 133 milionech takových vražd a odhaduje, že jich celkem včetně nedokladovaných případů mohlo být v průběhu předcházejících 49 století, která zahrnuje do svého rozboru, 626 milionů, zatímco v samotném 20. století jich napočítal 262 milionů. Pokud se na základě těchto propočtů pokusíme odhadnout, kolik takových "politicky motivovaných" vražd v Rummelově výměru se stalo průměrně za jeden rok, dostaneme výsledky, které jsem si dovolil pro názornost shrnout v připojeném grafu. Pokud by taková čísla byla odrazem skutečného vývoje, pak by to svědčilo o tom, že dvacátí století bylo zatím nejnásilnějším obdobím v dějinách lidstva.
Aby bylo jasno, já netvrdím, že Rummelova „statistika" je na rozdíl od Pinkerovy „pravdivá". Obě jsou stejně přesvědčivě a stejně nepřesvědčivé, protože jde jen o volnou hru s neprokazatelnými čísly…