Diváci tak mají pravidelnou možnost seznámit se s nesmrtelným propagandistickým výkonem „podivného" režiséra Otakara Vávry (on sám své paměti nazval Podivný život režiséra) a spisovatele Miloše V. Kratochvíla v roli scénáristy, který je zároveň úvodním dílem „husitské trilogie" (na něj ještě navazují filmy Jan Žižka a Proti všem): postava středověkého náboženského heretika se v tomto filmu totiž stala nástrojem k posilování víry v socialismus a jeho vymoženosti. Prima film vždy promítá s velkou pietou – zřejmě z úcty k dílu režiséra, kterého před nedávnem oblažil vysokým státním vyznamenáním i současný prezident, upouští  dokonce od vkládání reklam a upoutávek, což pro ni musí znamenat nemalé finanční ztráty; svým způsobem je to opravdu škoda, protože vhodně zařazená reklama na lázeňské oplatky by jistě zpestřila scény, v nichž Hus rozdává hladovějícím vesničanům suchý chléb, a někdy ke konci filmu by se jistě uplatnila vedle upoutávky na nový podpalovač Pepo i reklama, v níž  by na sugestivní otázku: „Což se chceš stavěti celému koncilu?" odpověděl nějaký ten teenagerovsky rozverný týpek s lahví super nové koly v ruce: „Zůstaň sám sebou! Buď svůj!"

Ano, film je ve veřejnosti stále velmi oblíben, a tak jej všechny televize často a rády opakují při každé možné i nemožné příležitosti; nějakého rozboru, v čem vlastně spočívá jeho popularita, jsme se zatím od nikoho nedočkali. K dispozici je jen popisný článek Husitská trilogie a její dobový ohlas od Petra Čorneje (sborník Film a dějiny, 2005), v němž se sice dozvíme spoustu drbů o komunistických funkcionářích, kteří tehdy na Barrandově rozhodovali, ale namísto zasvěcené analýzy je tu nabízen např. takovýto nonsens: Ideologicky nepřípustná se zdála zvláště poslední Husova slova na hranici, zaznamenaná očitým svědkem Petrem z Mladoňovic… A tak se poslední věty kostnickému mučedníka v rozporu s dějinnou realitou změnily. Štěpánkův Hus ve filmu umírá nikoliv za boží pravdu, nýbrž proto, že chtěl pro lid „spravedlivý řád". Byl to výmluvný důkaz, jak se totalitní moc ve snaze kontrolovat dějiny nezastaví ani před jejich přímou falzifikací… Ponechme stranou, že pro historika Čornejova formátu by asi neměla být Mladoňovicova legendistika skutečným záznamem toho, co se kdysi v Kostnici dělo, a že by si měl být také vědom toho, že falzifikací zaváněla i tehdejší díla historika Josefa Macka, jehož bere ve své stati v ochranu, protože prý na jeho dobré rady tvůrci filmu nedbali, ale všimněme si, že se Čornej snad opravdu domnívá, že filmy a umělecká díla vůbec vznikají jen proto, aby objektivně rekonstruovaly minulost…

Hlavním důvodem, proč se tvůrci filmu tak zoufale bránili tomu, aby byly provedeny úpravy inspirované vyděšeným výrokem komunistického ministra propagandy Kopeckého Vždyť ten Hus tam vypadá jako kněz!, spočíval však zřejmě v něčem jiném, než že by jim tehdy šlo o obranu „dějinné reality". Autoři totiž vsadili na přitažlivost jednoho z nejúspěšnějších filmařských konceptů, který v dějinách kinematografie bodoval skoro tak často, jako milostný příběh z červené knihovny – a tímto konceptem je „film o bojovníkovi za…" (za co je vlastně bojovník, to lze vždy doplnit podle situace). Tento filmový koncept bychom vlastně také mohli s klidným svědomím označit jako „hagiografický film", protože využívá řady postupů a triků, které byly dobře známy již středověkým legendám o svatých.

Na rozdíl od „prostého" životopisného filmu, který je mimochodem v dějinách kinematografie až dost pozdním úkazem,  se totiž „film o bojovníkovi za…" nezatěžuje skutečným životním příběhem svého hlavního hrdiny a jeho reálnými životopisnými fakty, ale jeho struktura je dopředu daná tak jasně a srozumitelně, že opravdu už stačí jen dosazovat vybrané ilustrační detaily. Film o Janu Husovi využívá všechna oblíbená schémata takového konceptu, a proto i on ve své základní vztahové rovině dochází až k christologickým motivům: spasiteli, jenž je milován svými horlivými ctiteli zejména z řad XY (v tomto případě poctivých a chudých Čechů) a nenáviděn mocnými a intrikánskými protivníky, je po prvotním tápání dovoleno jako jednomu z mála poznat tu správnou cestu; po ní pak neochvějně kráčí nedbaje ústrků a postupně je nasměrován na dráhu mučedníka. Jeho umučení (nebo jiný druh tragické smrti) je spolehlivě vyzkoušeným „happy endem", po němž již následuje jen katarzi přinášející slib přeživších věrných, že i nadále ponesou dál jeho pochodeň.

Uvědomíme si vůbec, kolikrát jsme se na podobný film dívali a nechávali se jím citově strhnout?  Těch zbojníků typu Jánošíka nebo Jana Sladkého Koziny ještě na šibenici volajících své nesmrtelné poselství, těch dělnických vůdců a revolucionářů, jejichž odkaz nese jejich hnutí dál a dál,  umělců trpících nepochopením měšťáckého okolí a přivedených chudobou až do hrobu (Formane, odpusťte, Amadea k těmhle filmům tak úplně  nepočítám), a těch  vynálezců žárovek či objevitelů krevní plazmy a penicilínu… Jestliže byl původní doménou těchto filmů svět nositelů národního či civilizačního pokroku, postupně se do něj vetřely i dobové modly spojené se světem show businessu, a tak jsme se dočkali stejně tklivých a úspěšných filmů o bojovnících za práva rock and rollu nebo nového směru country music… A v poslední době prolamuje tento typ filmu i poslední dosud dodržovaná tabu, a tak se točí filmy oslavné filmy o nacistických vrazích i o samotném Hitlerovi (k tomu viz zde),  o teroristech latinskoamerických i západoněmeckých, a dokonce – světě div se – i o amerických homosexuálních průkopnících na politické scéně…

Přitažlivost našeho konceptu spočívá v tom, že na místo reálného lidského osudu je nám nabízen mýtus – a to navíc mýtus očekávaný, stokrát již opakovaný a tisícerými rituálními zvyklostmi posvěcený.  V každém z těch filmů se totiž opakuje příběh Ježíše Krista, který jako jistou posvátnou relikvii v sobě nosíme všichni, kteří náležíme k této civilizaci – ať jsme třeba jinověrci, bezvěrci či satanisti. Ta touha po sakrálnu k naší civilizaci prostě patří a tenhle příběh do značné míry předurčil formy jejího prožívání, které si bezděčně předáváme z generace na generaci. V běžném životě se sakrálna zpravidla mnoho nedostává, je tu však film, který tento deficit může saturovat, a tak místo na mši radši čas od času rádi koukáme na „film o bojovníku za…" Jsme v něm vyzváni k překročení hranice mezi přítomností a minulostí a chce se po nás, abychom podlehli sošné iluzi charismatické osobnosti, která sjednocuje jednotlivce do nového druhu dosud nepoznané pospolitosti.  Rezonují v nás dávné pospolité pocity jako je „oběť" a „služba celku".

To je také důvod, proč film o Janu Husovi nezastírá, ale naopak spíš zdůrazňuje svou náboženskost. Svou službu nového režimu nabízí v jiné rovině: navozuje představu, že všichni lidé jsou povinni buď slepě věřit pravdě, pro kterou zemřel jejich hrdina, nebo alespoň pro ni se vstřícnými sympatiemi něco obětovat. A tuto pravdu definují tvůrci filmu jako stále pravdivý, již Husem obhajovaný a dnes (to jest po únoru 1948) nezvratitelně potvrzený recept, jak zabránit vykořisťování a okrádání chudých. Scény hrubého ožebračování městské chudiny film zahajují a později se opakuje jejich paralela i pro venkovskou chudinu: obsahově jsou převzaty z děl komunistického historika Františka Grause, jejich primitivní prvoplánovost  (dostávající se proti vůli autorů až někam do blízkosti černého humoru) je však původní. Autoři potřebují předvést tyto scény čítankového utrpení „prostého" lidu, aby o pár okamžiků dál mohli zase znázornit rozjasňování lící a hrdé zdvíhaní hlav těch samých lidových typů, když je před nimi vysloveno kouzelné jméno „Jan Hus". Ano, již přišla naděje, ženy na chvíli odloží nůše, muži smeknou a všichni se na sebe usmívají… Tak nějak tedy vypadá důvěra, kterou autoři filmů reklamují od svých diváků i pro Husovy dědice – komunisty.    

Divákovi se nabízí v této „spasitelské rovině" filmu široká škála identifikačních postojů. Jen málokdo se totiž dovolí ztotožnit se přímo s hlavním hrdinou filmu, kterým je v našem případě Jan Hus v roli spasitele, kterému je třeba slepě věřit. Ale je tu i jeho věrná družina, a kdo si v ní nenalezne své místo, může se zařadit do širšího okruhu pouhých sympatizantů – dá se předpokládat, že podvědomě se s některou z těchto dvou skupin ztotožní většina mužských diváků, zatímco u žen bude jejich identifikace možná trošku víc posunuta od role bojovníka či pomocníka ve službách spasitele do role citového vzplanutí vůči němu. Právě tak odstínováni jsou však zpravidla i záporní hrdinové, u nichž se v této rovině divákovy sympatie neočekávají – od pouhých lhostejných pozorovatelů či jim na roveň postavených vyznavačů jiných hodnot, až po aktivní nepřátele malého i velkého formátu.

Takto vypjaté charismatické (melodramatické) působení na diváka má ovšem i své nevýhody. Pravda definovaná jako spojnice mezi „tehdy" a „teď" může mít jen velmi obecný charakter, takže hrozí, že si ji divák může sám předefinovat nějak jinak (zvláště když ve filmu často zaznívají až příliš „nadčasové" úvahy, například že „zlou vrchnost netřeba poslouchati"); melodramaticky podávaný příběh je navíc při své barvotiskové sošnosti málo akční, a tak hrozí, že sympatie diváka na sebe strhnou jednající a děj posunující (byť třeba záporné) postavy. Tomu autoři čelí zpravidla tím, že charismatické působení filmu na diváka vyvažují jeho situačním (akčním) působením. Postavy jsou vtaženy do přitažlivého děje (ale zase ne tak přitažlivého, aby jím byla převrstvena základní charismatická linie filmu),  jehož prostřednictvím jsou divákovi nabízena historicky „správná" hodnocení jednotlivých postav. Působivost filmu jako celku tedy spočívá v tom, že diváka ovlivňuje různými způsoby, dovoluje mu různé možnosti sebeidentifikace a neodstraňuje napětí, které mez nimi vzniká.

Překonáním monopolu charismatického principu po zakčnění filmu se nám otvírá nová vztahová rovina, kterou můžeme vyjádřit asi takto: dokonalou osobností je jen onen jediný, který z nás zároveň sňal hříchy světa, takže my sami si můžeme dovolit zabydlit se v tomto světě trošku pohodlněji. Přítomnost „světce" v pozadí nutí vnímat každý akční prvek v tomto filmu v jeho okamžité pragmatičnosti a pragmatické chování bývá autory  vysloveně pojmenováno jako jedno z hlavních témat: v našem případě vlastně celá druhá polovina filmu věnovaná Husovu pobytu v Kostnici, jeho věznění a jeho veřejnému slyšení, není pojata jako snaha Husa zničit, ale přinutit jej konečně k pragmatickému kroku. Je mu přitom trpělivě nabízena pozoruhodně široká škála takových skutků – chvilkami to téměř vypadá jako nabídka pro pragmatického diváka, jak se smířit s režimem, který v této zemi zvítězil, a jak z toho ještě něco vytěžit. Nedomnívejme se tudíž, že je snad pragmatismus v tomto filmu kaceřován (to by jeho autory musely být jiné osobnosti, než Vávra a Kratochvíl), film naopak v podstatě říká – pokud vám v tom nebrání vaše idealistické zaměření, koukejte se v novém režimu zabydlet a mít z něho nějaké výhody.

To je druhá možnost sebeidentifikace, kterou film nabízí paralelně s oním výchozím „jdi a slepě věř svým vůdcům…" Z takového podvojného schématu se dalšími motivy vymyká již jen postava krále Václava IV., která svědčí o tom, že se ji autoři (konkrétně Kratochvíl) věnovali již dříve a v rámci jinak nastavených hodnotových vazeb. Pro diváka přitažlivá polovina identifikačních postojů se v „pragmatické rovině" filmu upíná spíše k plakátovým zloduchům – ne asi k těm největším, ale k těm z nich, kteří dokáží z dané situace vytěžit jisté zisky v materiální nebo i (v případě mužů, s výjimkou feministických filmů)  v ideologické a mocenské sféře. Kladní hrdinové se z tohoto úhlu pohledu blíží lehce ovladatelným nekňubům a sám spasitel, hlavní to hrdina filmu, může působit až jako bezelstný blb, který sedne na každý lep (jak snadno se nechá např. Hus ukolíbat od německých patricijů, že když uklidní lid, žádné popravy nebudou, nebo od Zikmunda a představitelů koncilu, že se mu v Kostnici nic zlého nemůže stát).

Není nic horšího, než když se na ideologické produkty někdejší éry (nebo i z jiných dob) budeme dívat jako na jednoduchou a prvoplánovou strukturu. Jsou totiž často proto tolik působivé, že jejich vnitřní mechanismy jsou někdy úmyslně nejednoznačné, ale  o to více funkční…