Na dno schrány dopadla šedomodrá obálka s pokyny pro volby do Poslanecké sněmovny a s volebními lístky pro hlavní městu Prahu, a já nad nimi proseděl jeden večer ještě bezradněji než v letech předtím. Pral se ve mně kategorický imperativ „je povinnost jít k volbám“ (posílený tím, jak jej teď všichni dokolečka stále omílají, katolické biskupy nevyjímaje) s prostým lakonickým konstatováním „není koho volit“. To u mě není nový pocit. Zažíval jsem jej už v raných devadesátých, kdy se v mém profesním a osobním prostředí v Praze všichni bývalí voliči KSČ hromadně naráz proměnili ve volební základnu ODS, i v následujících desetiletích, kdy nás váhavců bylo stále více a více, takže se na nás začala používat přesvědčovací taktika „volte menší zlo“. V současném marasmu ani tato taktika však už neplatí, protože rozpoznat menší zlo při současné devalvaci jakýchkoli dosud uplatňovaných (a zpravidla – přiznejme si – ideologicky hodně vyfutrovaných) měřítek se prostě nedá…
Podívejme se tedy na v Praze kandidujících 29 politických subjektů a odhlédněme přitom od faktu, že některé z nich (řekl bych, že menšinu) známe z reálné politiky let minulých. Jak bych se asi rozhodoval, kdybych spadnul z Marsu a o těchto partajích a hnutích neměl jiné informace než ty, které jsou vtěleny na volebních lístcích?
Prvním a hlavním indikátorem je samozřejmě název strany, hnutí či koalice. Většina subjektů se spokojuje s několikaslovným názvem; některé subjekty ovšem svůj název využily nejen ke své identifikaci a naznačení své orientace, ale přímo k reklamní kampani. Průkopníkem v tomto směru je Petr Cibulka, jehož Pravý blok se honosí názvem zvící třiceti řádků. Méně květnatě této možnosti propagace využili Rozumní.
V řadě případů se již z názvu strany či hnutí dá usuzovat na jejich zaměření a politickou orientaci; nalezneme zde obvykle přihlášení k určitému druhu hodnot, které dle svých proklamací chce dotyčný subjekt obhajovat. Nejčastěji jsou to hodnoty
- demokratické (k nim se hlásí pět subjektů),
- občanské (rovněž pět subjektů),
- sociální (tři subjekty)
- národní a vlastenecké (po dvou subjektech)
- a ojediněle i hodnoty pravicové,
- komunistické,
- křesťanské,
- ekologické (zelení)
- a republikánské.
Proklamované přihlašování k určitým hodnotám však může být v prudkém rozporu s realitou. Většinou má roli ideologické vějičky a jen ve velmi sporadické míře se promítá do volebních programů a konkrétních podnikaných kroků té které society. Tak např. u Občanské demokratické strany ta dvě adjektiva v názvu chápeme již po desetiletí jako nutný kolorit, protože tahle partaj svou praktickou činností dokázala, že skutečných občanských a demokratických postojů není schopna. Jiný, nyní reaktivovaný relikt raných devadesátých let představuje Sdružení pro republiku – Republikánská strana Československa Miroslava Sládka, které rovněž pracuje s vyprázdněnými pojmy a už svým názvem se hlásí k vůdcovskému principu. Jméno svého lídra do názvu strany neváhala vložit ani Svoboda a přímá demokracie – Tomio Okamura. Strana Práv Občanů protentokrát Miloše Zemana ze svého názvu vyškrtla (ze svého srdce však ne).
Názvy některých kandidujících subjektů jsou však natolik nicneříkající a nezávazné, aby si dotyčná partaj ponechala prostor pro budoucí lavírování a utváření libovolných koalicí, protože volební programy ve skutečnosti nikdo nečte. To se týká zejména subjektů ANO 2011, Cesta odpovědné společnosti, Radostné Česko, Strana svobodných občanů, Občané 2011 – Spravedlnost pro lidi, Dobrá volba 2016 a Strana Práv Občanů. Je pozoruhodné, že harmonické a radostné názvy mají povětšinou subjekty, v jejichž předvolebních klipech někdo po někom plive nebo někomu rozbíjí hubu.
V nicneříkající rétorice všechny ostatní trumfuje Unie Hrdosti, Aktivity, Vlastenectví, Empatie a Lidskosti 2017. Slova emblematicky vtělená do názvu nemají žádnou souvislost se zaměřením či programem tohoto subjektu, který chtěl pouze docílit efektivní zkratky „Unie HAVEL“. Jde pravděpodobně o přihlášení k Václavu Havlovi, ale vzhledem k tomu, že v rámci jejich kandidátky nalezneme i muže se jménem Vladimír Havel Šedivý, nejsem si tím tak jistý. Unie HAVEL jde stejným směrem, jaký průkopnicky nastoupila před osmi lety TOP 09, která se svým dnešním názvem ani nesnaží předstírat jako při svém vzniku, že za těmi třemi písmeny v názvu lze vidět nějaké konkrétní hodnoty.
V několika případech název sice jasně definuje cíle dotyčného subjektu, ale tento cíl má zřetelně ohraničený konkrétní rozsah (Blok proti islamizaci – Obrana domova, Referendum o Evropské unii, Společnost proti developerské výstavbě v Prokopském údolí). Splnění tohoto cíle je tedy u nich upřednostněno před vytvářením fikce, že dotyčný subjekt má odborníky na všechny oblasti domácí a zahraniční politiky.
Některé jiné subjekty se svými názvy hlásí k určité profesní, sociální či zájmové skupině (Starostové a nezávislí, Sportovci, Dělnická strana sociální spravedlnosti, Česká pirátská strana). S výjimkou Sportovců, jejichž předvolební klipy jsou sympatické tím, že žádné nejsou, si však zřetelně uvědomujeme klamavost takto voleného názvu. Ve všech třech zbývajících případech jde totiž o subjekty usilující o reálnou moc bez ohledu na skupinu, k níž se v názvu hlásí. O demagogii českých fašistů hlásících se údajně k dělnické třídě lze s úspěchem pochybovat. U starostů a pirátů původně lobbistická vazba na skupinu uváděnou v názvu skutečně byla (pokud „piráty“ míníme ono původní hnutí mladých milovníků hudby a filmů, kteří si je chtěli z internetu prostě stahovat bez poplatků), dnes však jde již jen o vzpomínku v rámci řádně budovaných stran snažících se zaujmout své stanovisko v širokém spektru politických problémů s poněkud hlubším důrazem pro chápání komunální politiky (v případě starostů – alespoň doufejme) nebo potřeb informační společnosti (v případě pirátů).
Co mě ještě napadá při probírání obdržených volebních lístků? Podívám-li se na lídry stojící v čele pražské kandidátky všech 29 zde kandidujících stran a hnutí, zjistím, že asi u jedenácti mám bližší povědomí, co jsou zač, ostatní jsou pro mě neznámá jména. Zatímco TOP v Praze vsadila na nesmrtelného Karla, který se tak bude mít možnost prospat na řadě předvolebních mítinků, realisté naopak svého skutečného lídra Robejška schovali až na konec své kandidátky, tedy na 36. místo (ten si tak zřejmě testuje, zda už je v českém prostředí natolik populární, aby se mohl pokusit zasáhnout ještě do prezidentských voleb).
Většina stran uvádí jména desítek kandidátů, jako kdyby jejich strana měla obsadit půlku sněmovny jenom jejich kandidáty za Prahu. Jen některé subjekty jsou sympaticky skromné (např. Radostné Česko – 6 lidí, Cesta odpovědné společnosti a Česká strana národně sociální – po 7 lidech, Sládkovci – 9 lidí, Občané 2011 – 10 lidí, antidevelopeři v Prokopském údolí – 12 lidí), ale obávám se, že v jejich případě mají kandidátů také hodně nazbyt.
Největším objevem pro mě osobně je uvedení vietnamského kandidáta na 32. místě pirátské kandidátky. Tento 25letý informatik z Teplic je asi – kdyžtak mě opravte – asi prvním vietnamským kandidátem vůbec – už bylo na čase! Japonské kandidáty jsem našel dva a oba se jmenují Okamura; jeden kandiduje za okamurovce a druhý za lidovce. Tuším, že o téhle rodině ještě hodně uslyšíme…
Poměrně dost o příslušném hnutí či straně nám může naznačit i takový detail, jak je prováděna charakteristika jednotlivých kandidátů. U většiny subjektů je zvoleno střízlivé uvedení povolání, takže volební lístky některých z nich připomínají až výkaz z účtárny nebo soupis povolávacích rozkazů (např. Řád národa – Vlastenecká unie). Občas zaujmou zejména lidé, kteří se chlubí pouze stranickým funkcionařením (např. „člen rozšířeného předsednictva Strany soukromníků“ – v ODS). Charakteristiky kandidátů jejich často složitě formulovanými funkcemi jsou příznačné pro Starosty a nezávislé. Na poměrně dlouhé charakteristiky vsadili také Piráti, přičemž nás zahlcují na první poslech nesrozumitelnými formulacemi vnášejícími do hry neomylnost novodobých mágů ajťáckého ražení („manažer portfolia ve startupovém akcelerátoru“ – na takovou profesi se dá říci jedině s Janem Werichem: já toho psa vidím…).
Povolání některých lidí na čelných místech kandidátky je natolik v rozporu s proklamovaným programem jejich politického subjektu, že přímo odrazuje a vzbuzuje pocit nedůvěryhodnosti. Volili byste např. stranu, u níž pět prvních kandidátů se charakterizuje takto: náměstek primátorky, náměstek ministra, náměstkyně ministra, starosta městské části a poslanec? To se stalo sociální demokracii a prvním „normálním“ povoláním u této strany hlásící se k zájmům prostého lidu je až porodní asistentka na 22. místě. Podobně jsou na tom komunisté i starostové.
U některých kandidátů jejich charakteristika přerůstá v osobní reklamu (např. „zakladatel veletrhu Holiday World, člen Klubu Transparency International“ – u zelených). K osobité formě pochvaly se u lidovců uchýlil i Jan Čižinský jako „starosta řádně spravované Městské části Praha 7“. U některých se ozývají ohlasy zašlé slávy („“dříve mluvčí spolku Auto´Mat“ – u zelených), („čestný prezident Hospodářské komory“ – ODA, „válečný veterán“ – Referendum o EU). Pavel Žáček na kandidátce ODS o sobě uvádí, že je „zakladatel a první ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů“ a nepochybuji, že právě v jeho případě jej kroužkování mezi poslance vynese.
Jen u zelených nalézáme charakteristiku kandidáta jako „gay aktivista“ – a není to u Jiřího Hromady, který na téže kandidátce na 35. místě sám sebe charakterizuje jako „herec“. Pokud mohu soudit, tak příslušníky gay komunity nalezneme vedle zelených ve zvýšené míře také v Bloku proti islamizaci, což se mi při známé drastické legislativě islámských států namířené proti homosexuálům zdá víc než logické.
Zatímco u některých stran si kandidáti neuvádějí své akademické tituly, jiné jimi přímo hýří. Přímo na odiv je staví Realisté, kde nalezeme i jednu osobu mající před jménem JUDr. Mgr, Ing. a za jménem Ph.D. a MBA… Rovněž kandidáti ODS jsou většinou manifestačně otitulovaní od hlavy až k patě, takže se mezi nimi Marek Benda na šestém místě musí cítit nahý (na svém titulu z plzeňských práv totiž na volebním lístku nebazíruje).
I když se přece jen – kromě jiného i na základě těchto svých krkolomných úvah – jakožto člověk štítící se ideologií všeho rázu – přece jen k nějakému rozhodnutí propracuji, jsem si stále více vědom toho, že samotný princip politického výběru mezi takovýmito subjekty se čím dál tím víc podobá losování. Zatímco loterie stát označuje za hazard a snaží se je někdy více a někdy méně omezovat, dostali jsme se do situace, kdy samotný provoz demokratického státu smrdí hazardem – a to v důsledku vesměs nedůvěryhodných politických seskupení, které se tu prosazují, aby využily možností, jež dává současný mechanismus prostředkování moci mezi občanem a státem. Pokud se nepodaří nějakým způsobem pročistit mechanismus moci, začne – když ne v těchto, pak jistě už v některých příštích volbách – sám o sobě generovat výsledky, které budou v rozporu s jeho demokratickým základem.