Dneska ráno v bedně jsem se díval na Viscontiho Soumrak bohů. Fantasmagorický film. Vzpomínám, že poprvé jsem jej viděl jako sedmnácti- či osmnáctiletý, tuším v kině Alfa, při nějakém náhodně povoleném promítání, byl jsem sám a už samotný sál na mě působil temně a depresivně, o přestávce mezi díly pak lidi zaraženě mlčeli… Visconti tu o nacismu říká naplno věci, které se za tu dobu od natočení filmu podařilo v obecném vědomí úspěšně zakamuflovat, mimo jiné o úspěšných námluvách wehrmachtu se zločinným režimem, jimž padlo za oběť SA jakožto konkurenční mocenské centrum po dobytí moci už nepotřebné… Uvědomil jsem si, jak je film budován jako záměrná antitéze k některým klasickým dílům, aby jeho účinek byl silnější i o popření podvědomě očekávaných „čestných" konců, v hlavě mi vytanuli zejména Buddenbrockovi od Thomase Manna (kdo jiný jako inspirátor pro Viscontiho?) a Hamlet. Mannův román o klasické německé podnikatelské dynastii (v níž vládne otec zakladatel, na slávě podniku pracují synové a generace vnuků hedonisticky souloží v přepychu a nudě mezi sebou) je tu postaven na hlavu – otec zakladatel je zavražděn, střední generace se dere s pomocí vražd tvrdě k moci, ale nakonec je převálcována perverzními a dosud ve vlastní neuróze se smažícími vnuky, kteří se vymknou z role poslušných loutek, když jim nový režim nabídne vědomí vlastní důležitosti. Další mýtus, který tu padá: že to prý všechno sloužilo nějakým (německým národním či imperialistickým) zájmům – ale Visconti (ač vlastně marxista) říká, že nikoli, že to byla od začátku neřízená střela utržená ze řetězu… Silná je paralela k Hamletovi: matka Sophie (Gertruda) se svým milencem Friedrichem zavraždí svého manžela, aby se po něm chopili společně vlády, což z povzdálí sleduje (zdánlivě) ze hry vyřazený Martin (Hamlet). Ale pointa proti onomu klasickému umírání v Hamletovi, kdy se až na svědka Horatia všichni „čestně" vyvraždí v soubojích a jedem, aby uvolnili místo přicházející okupantské armádě, je tu opět na hlavu postavená, protože tady přicházejí okupanti z hlubin vlastního podvědomí a oidipovský komplex (tak silný i v Hamletovi, pokud ho zrovna nehrál Hanzlík nebo Lukavský) naplno vítězí… Nevinný blonďáček, který tu ve Viscontiho verzi vždy ve všem ustupoval (mateřské) autoritě a ze svého slabošství se vykupoval pedofilní perverzí, se náhle podpořen „vyšší" autoritou zrůdného režimu vzepře a uskuteční své dětské sny až do oné reálné recyklace představ ze svých dětských kreseb – Martínek miluje maminku, Martínek zabíjí maminku… Nacismus jako osvobozená perverze…