Čtu si teď občas přes spaním v knížce Hitler v nás od Maxe Picarda: Pravda okamžiku nahrazuje kontinuitu, pouliční vyvolávači hesel nás zasypávají holými fakty vytrženými ze své přirozené souvztažnosti, rychlost akce namísto pravdivé myšlenky… Tak nějak jsem doufal, že v tomhle ohledu zůstanu jen akademickým pozorovatelem… Nepodařilo se, jsme teď v tom až po uši. Ještě včera se lidé vášnivě přeli o platnosti diskursů nastolených po listopadu 1989, ale dneska je již odhazují stejně lehce jako prostitutka spodní prádlo. Odměnou je jim plakátový úsměv milovaného vůdce…
– – –
Možná je čas zamyslet se trošku nad symptomy klientelismu v dnešní společnosti: Ten má nebývalou roli zejména tam, kde státy dobře nefungují a řadu svých úkolů přenechávají soukromé sféře… Není přitom pravda, že takový magnát „nehledí na ostatní“ – vždyť dává často dost peněz na pomoc ve svém regionu a často i na humanitární záležitosti a pomoc chudým, nebo třeba na boj s korupcí (vedle investic do umění a chrtích dostihů)… Jenže v tom je ten zakopaný háček: pokud totiž vstoupí do politiky, nebude v ní podporovat systémová řešení společenských problémů, protože by tím oslaboval sílu své „pomoci ostatním“, založené na principu jakési až aristokratické protekce – vytváření sítě vděčných klientů kolem sebe. Tenhle osobní klientelismus je ostatně do značné míry i základem jeho popularity – leckomu z těch, co mu pak pomáhají s jeho politickou kampaní, osobně pomohl třeba i při jeho humanitárních projektech… Ale je v tom ten průšvih, že se tím povinnost státu vůči občanům přesouvá do privátní sféry a stává se z nich milost udílená vlídnými mecenáši… A vděční klienti v rolích mediátorů snaživě ohýbají veřejný diskurs, aby na magnáta vrhal co nejlepší světlo. V podstatě jen jiná forma privatizace veřejného prostoru, kterou provádí Nečasova vláda…
– – –
Já vím, že tohle osvobozování od vládnoucího diskursu je v jistém slova smyslu pozitivní, že je možná onou změnou, po které jsme volali, změnou, která umožní odstranit zatvrdlé struktury a pokusit se je naštelovat jinak, než se zase na dalších dvacet let zacementují… Jen se děsím toho prázdna v lidech… To už nejsou myslící lidi, ale jen chodící trychtýře – upjati k jedinému okamžiku ve slavný den XY, kdy se pak opijí z radosti nebo ze vzteku… Jenže co bude dál, až se vyspí z povolební kocoviny? Vrátí se pak zase k normálnímu (racionálnímu a citovému) uvažování, a na něm budou stavět nové diskursy, když už teda bude volný plac, anebo budou jaksi už napořád čekat na osvobuzující hvizd píšťalky z ústředního štábu? Otázka spíš pro fyziologa než pro historika…
P. S. 21. 9. 2013
Hlídejte si své děti! Pokud by se totiž ukázalo, že si jeden z kandidátů za mlada k večeři občas upekl na rožni dítě, začnou jeho stoupenci ihned tvrdit, že grilování nemluvňat je v Čechách dobře zavedený národní zvyk…