Zatímco o informačních projektech kampaně „NEOnácek: chcete ho?", které mají být směrovány zejména na střední školy, se zatím dovídáme jen obecné informace, o strategii, pro níž se její pořadatelé rozhodli, již máme jasno: kampaň je založena na zesměšňování intelektuálních schopností a mentálního obzoru onoho typu neonacistického aktivisty, se kterým si široká veřejnost toto hnutí spojuje především: tedy muže ve věku mezi dvaceti a čtyřiceti s vyholenou hlavou, jenž se svým oblečením a vojenskými botami manifestačně přihlašuje ke skinheadské kultuře a ideologii… Zesměšňující ráz má už samotný název kampaně, který se inspiroval oblíbeným televizním pořadem „Chcete mě?", v němž jsou emotivním způsobem nabízeni veřejnosti opuštění psi a popř. i další zvířata k domácímu chovu, a tato souvislost je pak podtržena i v několika videoklipech, v nichž reportérka nabízí divákům stejně podbízivým způsobem k adopci na místo domácího „mazlíčka" vzpurného holohlavce jménem Daníček či Kubík. Tváří kampaně se stal známý brněnský herec Jan Budař, který v jejím rámci vystupuje i se svou písničkou Brožurka:
Včera jsem dostal malou brožurečku,
Byla lesklá, hebká, čistě bílá. /…/
Přečet jsem si v brožurce,
Že barva kůže může být i vada
Přečet jsem si v brožurce,
Že hřejeme si na prsou hada.
Budařova agitka sice nedosahuje síly, jakou měl před lety Dědečkův song Za trochu lásky, založený na dialogu mezi ním jako řidičem a dvojicí nahodilých stopařů (tedy „mladý neonacista", který „pod paží ved´ mladou neonacistku"), ale směřuje stejným směrem: chce se s využitím hudební formy, u níž je naděje na získání obliby zejména u mladého publika, vysmát primitivním postojům české neonacistické scény, a odradit tak zároveň i její potencionální stoupence. I když se mi Budařova muzika dost líbí a Dědečka pokládám za jednu z významných postav naší folkové scény, nemohu ovšem zároveň přehlédnout, že v tomto boji o mladého posluchače má i druhá strana ve hře své těžké koně: Daniel Landa se svým sice již otevřeně nemanifestujícím, ale stále ještě zřetelně bílým repertoárem je příliš těžký konkurent…
Kampaň je tedy založena – pokud mohu soudit – na ofenzivním oslovování veřejnosti, které sází na emotivní ovlivňování cílové věkové skupiny a namísto racionální argumentace přináší podprahovou manipulaci s ustáleným, negativními konotacemi prosáknutým stereotypem „nepřítele"… Jestli máte pocit, že nyní začnu proti takto vedené, de facto propagandistické kampani brojit, pak jste ovšem na velkém omylu, protože jsem si vědom, že právě na tomto principu je založeno 95% všech manipulátorských útoků, kterými na nás v oblasti reklamy, politiky a showbusinessu útočí média, a má-li jakákoli kampaň mít alespoň minimální naději na úspěch, musí tohle podhoubí prostě respektovat a přizpůsobit se mu… Konec konců dobře víme, jak často jsme své racionální a logické argumenty dejme tomu třeba právě vůči náckům nebo jiným záležitostem, které jsme měli za zlověstné, říkali na různých „kompetentních" místech, než nám došlo že mluvíme jen do stěny utkané z předstírání a lhostejnosti… Dobře provedená kampaň proti nepříteli má své místo nepochybně i v demokratické společnosti, a o tom, že náckové jsou dnes u nás hlavním nepřítelem demokracie, se nedá pochybovat. Nemyslím ani, že by měly pravdu hlasy, které tvrdí, že se jim tak vlastně zdarma dělá reklama – tu reklamu jim totiž dělají při každé možné příležitosti média, která je navíc vlastně téměř nikdy neprezentují jako útočníka napadajícího samotné základy demokratického zřízení, ale vždy jen jako jednu ze stran v nějakém sporu stojícím mimo zájem slušných lidí (tj. ve sporu s „cikány", „anarchisty", „židy"…).
I když jsem tedy rád, že se tu podobná kampaň rozjíždí, přesto bych chtěl jen na okraj poukázat na některá rizika s tím spojená, která by se neměla přehlížet:
- Jestliže cítím potřebu něco zesměšnit, chci tím zpravidla buď sám sobě nebo jiným dokázat, že onen jev není tak nebezpečný a zlověstný, jak se o něm všeobecně mluví: tím, že jej zesměšním, jej totiž činím méně hrozivým, srozumitelnějším a vlastně i lidštějším… A tady vyvstává na druhou stranu tak trochu nebezpečí, abychom onen jev zase třeba nezačali podceňovat – a to nám možná hrozí, jestliže nabídneme obraz neonacistů jako hromady negramotných blbečků, kteří jsou inteligenčně na úrovni pitbula z psího útulku. Za každou politickou stranou či hnutím, které se u nás prosazuje, jsou nepochybně v pozadí i skupiny představující jeho strategický think-tank, navazující mezinárodní konexe i otevírající cestu k finančním zdrojům, a neonacistická scéna nebude v tomhle ohledu výjimkou.
- Zobrazování člověka s neonacistickým myšlením jakožto vyholeného skinheada má nepochybně také svá rizika, protože stejné názory může zastávat i úředníček v saku a brejličkami nebo padesátiletá barmanka s fialovým přelivem. Jestli se kampaň zaměří příliš jen na „znakovost" současné české neonacistické scény, tj. pouze proti těm, kteří splňují očekávané formální znaky, jako je holá hlava, bomber či vytetovaný Adolf na zádech, ustoupí opět zase do pozadí fakt, že se s většinou jejich názorů solidarizuje i značná část z tzv. „mlčící většiny" a že tyto názory jsou v některých ohledech přijímány v naší společnosti obecně téměř jako nezměnitelné dogma.
- Je dobře, že občanská společnost přichází s touto kampaní, ale fakt jejího konání by nijak nemělo ukonejšit svědomí představitelů současné české politické garnitury, protože jsou to bezpochyby právě oni, kdo by měl nyní jednat, a to proklatě rychle. Události loňského roku v Praze (tj. kolem zakázaného listopadového pochodu nácků Židovským městem – k tomu viz zde), ale i na dalších místech, letošní provokace u plzeňské synagogy a nadcházející první máj, který s sebou zřejmě přinese eskalaci dalších neonacistických akcí již tradičně v Brně… Proti těmto provokacím stojí bezzubě neochotní úředníci magistrátů, jejichž ruce nadto ještě svazují v některých případech naprosto nehorázné soudní výnosy, a tak se vlastně sebevědomý neonacistický průvod stává v našich městech běžným koloritem, proti kterému nemůžeme jako občané ani protestovat – protože za onen protest může nakonec policie, která tak při každé z těchto akcí pořádá z našich peněz malé manévry, popotahovat právě nás… Ano, na tahu jsou především politici – i když si nejsem jistý, jestli je mezi nimi vůbec někdo, kdo si to uvědomuje.