„Autorom prvého fotografického aktu v dejinách slovenskej i českej fotografie je zrejme vedec, politik, diplomat a vojenský odborník Milan Rastislav Štefánik!“, ohlašovala nadšeně slovenská média v roce 2005 (viz např. zde) a za pravdu jim dával kurátor výstavy „Obrazopis sveta – objektívom Milana Rastislava Štefánika“ Marián Pauer, který ovšem k tomu zároveň uváděl, že „žiadny iný akt nebol v Štefánikovej pozostalosti objavený…“ Řeč byla o fotografii nahé Tahiťanky, jež byla nalezena ve Štefánikově pozůstalosti a kterou prý Milan Rastislav s nebývalým vkusem a graciézností sobě vlastní vytvořil během svého pobytu na Tahiti v roce 1910. Fotografie byla spolu s jinými snímky vystavena na bratislavském hradě v rámci výstavy připravené Slovenským národním muzeem u příležitosti 125. výročí generálova narození (k výstavě zde). Vědeckou váhu tomuto tvrzení dala záhy publikace „Obrazopis sveta – objektívom Milana Rastislava Štefánika“, na níž se podíleli společně s Pauerem i Eva Králiková a Dušan Kováč (vyšlo v roce 2005 v bratislavském nakladatelství Osveta).
Hanbatý obrázek domorodé necudy by byl za normálních okolností v prudérním prostředí slovenských katolíků rychle vykázán mezi pornografii, ale najednou se stal středobodem celonárodní výstavy, na kterou chodily povinně i školy. Nebyl jsem u toho, ale dokážu si představit ten šílený ruměnec stárnoucích učitelek, jak byly nuceny ponoukat žáky, aby si dívenku opřenou o kmen pozorně prohlídli s pocitem národní hrdosti… Neboť tato fotografie je spojena se jménem člověka, který je na Slovensku a (vlastně i u nás) oslavován s poctami hodnými novodobého Mesiáše, a tudíž vše, co činil, je hodno kultovního obdivu a uctívání… Kdyby se obrázek nalezl v pozůstalosti jiného politika, jistě by to bylo vnímáno a zřejmě i médii nabízeno jako kompromitující okolnost – ale nimbus zakladatele společného státu byl v tomto případě silnější…
A navíc ten omamný pocit prvenství, který vždy vzbuzuje u malých národů ohromné emoce, neboť je mu dalším legitimizačním prvkem, který ukazuje, že i on se vřazuje po právu mezi nejkulturnější národy světa – ať si říkají Maďaři (Němci, Japonci a Američané…), co chtějí, ale my jsme první ženský akt vytvořili už v roce 1910!!! Jak snadno za těchto okolností se stane z dobového erotického tovaru jeden z důležitých ukazatelů kulturního pokroku… Sláva údajné generálovy Tahiťanky se rychle začala šířit světem. Senzační zvěst se šířila slovenskými médii a ještě v roce 2008 ji jako skandalózní objev prezentovala jedna ze slovenských televizních stanic (viz zde). Dalších důkazů je plný internet (stačí například ťuknout zde, zde, zde). Výstava začala záhy kolovat i po českých městech, včetně Brna a Hodonína. Tak se fotografie jako součást pozvánky na výstavu ocitla i v hodonínském zpravodaji, kde jinak akty nemilují (viz zde, s 19). Galerie Miro ji dokonce nabízela pod Štefánikovým jménem jako jeden ze svých voucherů (viz zde). Nahá dívka byla se vší obřadností vtělena do generálovy hagiografie (a vzhledem k jeho osudu i martyrologie) a zdálo se, že už ji odsud nic nemůže vykázat.
A přece stačilo zalistovat katalogy jiných fotografů, kteří ve stejné době na Tahiti fotografovali…
Na západ od našich hranic totiž nikdo nepochybuje, že autorem fotografie dívky z ostrova Nuka Hiva z roku 1910 je francouzský fotograf Lucien Gauthier, který na Tahiti působil v letech 1904-1921 a který zde podobných aktů nafotografoval desítky… A tak to také uvádějí vcelku důvěryhodné aukční domy při nabízení dotyčného obrázku do dražby, jak se lze přesvědčit zde, zde, zde nebo zde. A to vše s odvoláním na renomovanou uměleckou monografii o Gauthierovi z roku 2004 (Serge Kakou, „Lucien Gauthier, Tahiti 1904-1921“, Ed. du Pacifique, Paris, 2004, s. 149).
I kdyby nás však zlovolná autentizace západního stylu měla připravit o toto nepochybně zasloužené a těžce vydobyté prvenství, nemusíme zoufat! Ještě máme neméně slavnou fotografii zarostlého Štefánika s obnaženými domorodými chlapci – a bůhvíjaké prvenství se skrývá za ní…
