Muž postavy ještě o něco menší, než jsem já, s vysokým inteligentním čelem a až groteskně velkými brýlemi („asi bych je měl sundat, takhle dělám čočkám špatnou reklamu", říkával žertem, když jej někde fotografovali)… Poznal jsem pana profesora Wichterla až v roce 1990, ale několik let nám bylo dáno úzce spolupracovat při různých změnách, kterými tehdy procházela Československá akademie věd, jejímž byl tehdy on předsedou a já místopředsedou; za těch pár let naší známosti jsem se naučil vážit si jej nejen jako neoddiskutovatelné ikony vědeckého světa, ale i jako člověka. Kdybych jej měl charakterizovat dvěma slovy, řekl bych asi: akčnost a noblesa (nemám to slovo rád, ale tady ho prostě nemohu nepoužít). Proč akčnost? Před Wichterlem nebylo možné říci, že by se jaksi něco mělo jednou udělat, protože on na to bez okolků odpověděl: Na co čekat, jestli to opravdu považujeme za nutné, tak jdeme na to, a uděláme to hned… Nezapomenu, jak nám jednou, když jsme u nich byli na návštěvě, s hrdostí předváděl „zahradnické boty," které vyrobil paní Lindě (dřeváky, z jejichž podrážek dolů trčely zásobníky na osivo, které zároveň při chůzi kypřily půdu pod nohama): „Má paní se po zahrádce jen tak neprochází, co krok, to i kus poctivé zahradnické práce…" A proč noblesa? Na profesoru Wichterlovi bylo něco z prvorepublikánských salónů, které my později narození známe vlastně už jen z literatury; v jeho dikci, v jeho vystupování, v jeho lásce k hudbě a k výtvarnému umění…
Otto Wichterle nám nikdy neodpustil způsob, jakým jsme ho dostali do čela tehdejší ČSAV (a svůj nesouhlas s tím popsal docela barvitě i ve svých pamětech) – jenže ono to tehdy asi doopravdy jinak nešlo. Když se chystalo ono památné „LIV. valné shromáždění ČSAV", které jej 27. června 1990 v pražské Lucerně do této funkce zvolilo, byl sice Wichterle pro pracovníky ústavů akademie věd jediným samozřejmým kandidátem na předsedu (a to tím spíše, že z tehdejší vlády prosakovaly jasné signály, že oni by radši na tom místě viděli Valtra Komárka), ale zároveň docela vážně hrozilo, že akademici a členové – korespondenti ČSAV, kteří tehdy ještě ve svém normalizačním složení ovládali valné shromáždění z jedné poloviny, jej vůbec nebudou ochotni zvolit mezi své členy prezídia ČSAV; a předseda se tehdy mohl vybírat pouze z nich… A tak jsme narychlo – tehdy ještě jako tzv. předsednictvo komory volených zástupců – to ráno před zahájením valného shromáždění změnili v souladu s okamžitou inspirací Zdeňka B. a Karla J. pravidla hry: podle našeho nového návrhu se měl napřed ve společné volbě akademiků i zástupců ústavů zvolit předseda (a do téhle funkce jsme vzápětí manifestačně navrhli jediného kandidáta, pana profesora Wichterla), a teprve pak se měla konat dovolba ostatních členů prezídia… Návrh byl valným shromážděním v tehdejší ještě hodně vzrušené době bez námitek odhlasován a za pár hodin na to mohl být pan profesor slavnostně uveden do čela vědecké instituce, s níž spojil značnou část svého života. Byla to tedy volba podobná tak trochu oné první volbě Václava Havla za prezidenta, kdy pro jediného navrženého kandidáta byly nuceny hlasovat pod dohledem veřejnosti i "staré kádry", ale námi navržený volební princip (volit napřed předsedu a pak ostatní) se ukázal jako nosný a je zakotven i ve volebním řádu dnešní akademie.
Na všechny ty nové členy prezídia ČSAV, kteří se do této funkce dostali jako zástupci jednotlivých ústavů, se profesor Wichterle díval zpočátku jako na partu nezodpovědných kluků, kteří nemají dost zkušeností, aby mohli něco řídit, a trvalo několik měsíců, než došlo ke vzájemnému sblížení a než si získali jeho důvěru; tak mladí ovšem tehdy nebyli, protože měli většinou něco kolem padesátky či šedesátky, a někteří z nich jsou vlastně už dnes také po smrti (zdravím tam někam na druhou stranu, Milane Straškrabo a Jirko Velemínský…). Na mě se pak starý pán díval jako na úplného exota, když jsem ve svých pětatřiceti chodil na zasedání prezídia ve vytahaném svetru a vzdornou hřívou do půli zad; na druhou stranu jsem byl v prezídiu jedním z mála reprezentantů humanitních věd, k nimž měl vždycky blízko, a patřil jsem i do okruhu spolupracovníků tehdejšího Archivu ČSAV, který mu tehdy pomáhal s uspořádáním jeho písemností, takže si se mnou docela rád povídal. Moje příjmení mu zřejmě evokovalo protektorátní zlínskou etapu jeho života a dost často se k ní v našich rozhovorech vracel. Vzpomínal v nich mimo jiné na Oldřicha Říhu, kterého já jsem znal jen jako dogmatického marxistického historika, který se ještě před svou smrtí v roce 1972 stačil zapojit do nadcházející normalizace svého oboru; Wichterle mi jej však přibližoval z jeho lidské stránky, jak jsem jej neznal, jako osobně čestného a statečného účastníka protinacistického odboje.
Jestliže nás měl zpočátku za partu nezodpovědných kluků, o moc lépe u něj na tom nebyla ani tehdejší vláda a jeho názor na ni se postupem doby spíše zhoršoval. S Václavem Klausem si rozhodně nepadli do oka a ten si to u pana profesora definitivně rozlil, když jej už jako předseda české vlády jednou přizval na její zasedání, aby jej pak nechal čekat tři hodiny na chodbě a nakonec poslal domů s tím, že ho vláda vlastně k projednávání dotyčného bodu ani nepotřebuje (nezapomínejme, že starému pánovi bylo už tehdy skoro osmdesát…). Když ho jeden z ministrů tehdy v nějaké diskusi nad seškrtávaným rozpočtem s úšklebkem vyzval, aby mu vysvětlil, jaký je vlastně přínos vědy pro současnou českou společnost, tak mu Wichterle odpověděl: „Žádný… Klidně nás jako akademii rozpusťte a každému z nás dejte do ruky koště… Nikomu kromě nás to v nejbližších letech vadit nebude a nepochybně se tím dočasně zvýší čistota v našich ulicích… Ale pak se moc za dvacet let nedivte, až vám budou z vysokých škol odcházet opice…" Profesor Wichterle zastával názor, že bude třeba nejméně čtyřiceti let, než se česká věda vzpamatuje ze svého normalizačního podvázání a bude schopná účinně srovnat krok se světovou vědou; tehdy se nám zdálo, že je zbytečně skeptický (zatímco dneska už mu v lecčems dávám za pravdu…).
Někdy jeho komentáře k jednotlivým událostem či osobám přerůstaly v drobné ironické glosy, které odzbrojovaly jemným, až anglickým humorem. Vzpomínám si například, jak reagoval na ostudu, kterou nám provedl tehdejší předseda federálního shromáždění Alexander Dubček na slavnostním shromáždění k stému výročí založení České akademie věd a umění, jež se konalo v květnu 1991 v Pantheonu Národního muzea. Dubček byl tehdy hlavní řečník; přiběhl na poslední chvíli, oslovil nás „Súdružky a súdruhovia", popřál k výročí – jestli se dobře pamatuji – „Vášho družstva" a potom ze sebe již jen vypouštěl sérii nadávek na adresu poslanců, kteří krátce před tím již podruhé přemalovali sovětský tank č. 23 na Smíchově na růžovo. „Šak už som volal do Mosky, aby som nás tam ospravedlnil", zakončil pak předseda parlamentu suverénní země svůj proslov k výročí instituce, o jejíž existenci předtím ani potom nic netušil, a já se rozhodl, že mu půjdu vyhubovat. Ale Wichterle mě tehdy zadržel s těmito slovy: „Nechte to být, kolego. Upřímně řečeno, já jsem radši, že volá do Moskvy kvůli nějakému počmáranému tanku, a ne kvůli akademii…"
Když jsme tehdy ve snaze zdůraznit souvislost mezi vědou a uměním zavedli v budově Akademie věd komponované večery, na nichž se povídání o různých zajímavých věcech střídalo s vážnou hudbou, patřili manželé Wichterlovi k pravidelným účastníkům. Jeden z těch večerů, věnovaný tehdy sochaři Františku Bílkovi, se nám ovšem poněkud nečekaně surrealisticky zvrhnul, protože někoho napadlo, aby jedním z řečníků byl chýnovský rodák, který měl promítnout několik diapozitivů z Bílkova rodného domu. Ten dobrý muž začínal svůj výklad fotografií svého auta, kterou komentoval slovy: „Toto je moje osobní vozidlo státní poznávací značky…., s nímž jsem se za účelem získání aktuálních fotografií pro tento večer vypravil z Prahy do Chýnova dvanáctého tohoto měsíce ve tři hodiny patnáct minut odpoledne…" A v tomto duchu i pokračoval, takže nás neminula ani ona koza, kterou nějaká paní vedla podél cesty, a ve chvíli, kdy měl končit, promítal teprve první snímek z Chýnova. Byla na něm nafocena klika od dveří do Bílkova domu a dramatický komentář zněl: „Toto je klika od dveří do Bílkova domu…." Následovalo číslo popisné s komentářem: „A na dalším obrázku vidíte číslo popisné…" Zatímco my jsme se vzadu dusili smíchy a muzikanti opření v různých polohách o nástroje většinou usnuli, sledovali manželé Wichterlovi řečníka s neutuchající pozorností a byli asi jediní, kdo mu zatleskali, když asi s hodinovým zpožděním předal slovo moderující Táně Fischerové, která jeho výkon zhodnotila slovy: „Jak se píše ve Švejkovi, každý jsme odněkud, a Vy jste nám dneska dokázal, že vy jste z Chýnova…" Při odchodu se mě pak profesor Wichterle ptal: „Vám se to asi zdálo moc dlouhé, nemám pravdu?" Odpověděl jsem: „Dlouhé ani ne, pane profesore, ale tak trochu jako Cimrman…" Wichterlovi blýsklo za jeho skly a pravil: „Cimrman není špatný… Ale tohle bylo o moc lepší!"
Když jsem na podzim 1997 připravoval konferenci o české vědě za druhé světové války, zdálo se mi přirozené, že pozvu profesora Wichterla jako čestného hosta, aby spolu s dalšími pamětníky vystoupil na shromáždění, které bylo společenským vyvrcholením akce, ve vile Lanna. Pan profesor nám sice odevzdal pro konferenci vzpomínkový text, ale protože byl tehdy čerstvě po mozkové mrtvici a necítil se zdravotně dobře, dohodli jsme se, že jeho účast necháme otevřenou, až jak se bude cítit těsně před začátkem, a přijeli jsme za ním domů natočit alespoň na naše digitální nahrávadlo jeho zdravici, se kterou bychom konferenci zahájili. Panu profesorovi se tehdy hovořilo dost těžce a nejasně artikuloval, takže se nám to natáčení protáhlo na několik hodin a my jsme pak jeho proslov stříhali doslova po slovech a slabikách, aby držel pohromadě. Z těchto důvodů už nikdo z nás ani neočekával, že by se náš hlavní host večer onoho 18. listopadu ve vile Lanna objevil… Jenže ony se náhle otevřely dveře a dovnitř doslova vběhl pan profesor Wichterle; nejenže zavzpomínal, ale ještě pronesl několik milých vtipů, s každým si podal ruku a pak zasedl ke stolu posedět s Jindřichem Bačkovským a dalšími svými dávnými známými… Čišela z něj jakási zvláštní energie a ještě na odchodu mi vysvětloval, že už přišel na to, jak ošetřit pražské památky, aby se daly po útoku sprejerů zase snadno uvést do původního stavu…
Tak jsme ho znali a měli rádi: společenský, ale zásadový; nevypočitatelný a vždycky bez okolků jdoucí k jádru věci…