Tahle historka se neodehrála někdy v padesátých letech, ale doslova před několika dny – konkrétně 4. prosince 2008 odpoledne. Do badatelny a dalších prostor vědecko-informačního a osvětového centra Memorial v St. Peterburgu na Rubištejnově ulici vtrhla skupina maskovaných a po zuby ozbrojených mužů, kteří zde všechno obrátili vzhůru nohama a odvezli odtud rozsáhlou písemnou a počítačovou dokumentaci. Jak se v průběhu jejich akce ukázalo, tito muži nebyli zločinci (alespoň ve formálním smyslu toho slova), ale přepadový oddíl poslaný z kanceláře hlavního ruského prokurátora – jako ochránci zákona se však během své akce vůbec nechovali. Během této razie totiž protiprávně zadržovali pracovníky Memoriálu na jejich pracovišti a zakazovali jim telefonovat, a když přece jen na místo dorazil advokát tohoto sdružení, odmítli s ním jednat; zkonfiskované dokumenty byly pak odvezeny bez soupisu a potvrzení.
Když později vyšlo najevo, z jakých důvodů byl tento brutální útok na nezávislou instituci proveden, ukázala se naplno absurdita současného ruského právního systému, v němž lze bez uzardění příslušných činitelů dnes provádět už prakticky cokoli. Prokuratura totiž prý v místnostech Memorialu hledala dokument, kterým šéfredaktor nacionalistického listu Novyj Pěterburg A. V. Andrejev dal souhlas k otištění stati K. N. Čerňajeva Generál Rodionov – vot nastajaščij kandidat!, jež v něm vyšla 25. června 2007 a kterou prý odborníci shledali extrémistickou (její text viz zde). Proč však takový dokument nehledali v redakční administrativě listu, ale ve fondech centra, které už vzhledem ke svému zaměření s dotyčným listem nikdy v minulosti ani v přítomnosti (na rozdíl od jiných, podobně se jmenujících institucí) žádné kontakty nemělo, to už nikdo neuměl vysvětlit. Navíc se později ukázalo, že proti šéfredaktorovi listu ani proti autorovi dotyčné stati zatím žádné obvinění vzneseno nebylo…
Kdyby nešlo o tak vážnou událost, tak by za jistý komický prvek mohlo být považováno i povolení k domovní prohlídce, na jejímž základě byla policejní razie provedena. Jsou země, kdy takový dokument musí podepsat nezávislý soudce a jinde aspoň nadřízený příslušného provádějícího vyšetřovatele. Starší vyšetřovatel ruské prokuratury M. G. Kaglanov se však zjevně řídí heslem „Velím si sám", a tak si prostě napřed vystavil povolení k domovní prohlídce, kterou později se svými lidmi i vykonal (viz přiložený obrázek). Za symptomatický lze považovat i osud žaloby, kterou podal advokát Memoriálu na nezákonnost této razie – nejprve se dlouho vyjasňovalo, který petrohradský soud má vlastně vůbec pravomoc se k jeho žalobě vyjádřit, a když se konečně 17. prosince konal soud, pouze zkonstatoval, že „vyšetřovatel Kaglanov nedodal soudu materiály, které jsou pro jeho rozhodování nezbytné…"
Abychom pochopili, co vlastně dnešním ruským orgánům na vzdělávacím centru Memorial vadí, musíme si nejprve připomenout, co je to vlastně za instituci. Tato obecně prospěšná společnost vznikla už v červnu 1988 u příležitosti prvního masového setkání obětí někdejších stalinských represí a pracuje především jako dokumentační centrum pro sledování zločinů komunismu. Její archivní a sbírkové fondy jsou poměrně rozsáhlé (jde písemnosti soukromé i úřední povahy, osobní pozůstalosti, vzpomínky, samizdatové publikace, počítačové databáze, nahrávky rozhovorů s desítkami osob, rozsáhlý fotoarchiv) a naleznete v nich (či spíše dosud jste v nich mohli naleznout) dokumentaci dotýkající se jak lidí, které sovětský systém zavraždil či kterým jinak ublížil, tak i těch, kteří ubližovali (podrobnou informaci o těchto fondech naleznete zde). Vedle dokumentační činnosti se pak centrum věnuje i osvětové práci, v níž se neomezuje pouze na stalinské zločiny, ale někdy se dotýká i žhavých současných témat. Mezi spolupracovníky Memoriálu například proto panuje domněnka, že policejní razie byla přímou odvetou ruského režimu za to, že Memorial uspořádal v Moskevském Sacharovově centru v listopadu 2008 promítání nového nezávislého filmu režiséra Andreje Někrasova „Rebelie – případ Litviněnko".
Značná část z významných fondů, které za dlouhá léta Memorial shromáždil, se tak ocitla pod kontrolou státních institucí, a stala se nepřístupnou pro badatele i širokou veřejnost. Zejména tento fakt vedl k řadě protestů proti provedené razii. Jako první se nesouhlasně vyjádřili zřejmě účastníci velké mezinárodní konference o zločinech stalinismu, která se shodou okolností v době razie konala v Moskvě. Britský historik Orlando Figes obžaloval podle listu The Observer ruské úřady, že „se snaží rehabilitovat stalinský režim" a objevily se i další spekulace, podle nichž má konfiskace dokumentace shromážděné v memoriálu posloužit k zakamuflování konkrétních zločinů minulosti – tak např. Jurij Vdovin z organizace Občanská kontrola se domnívá, že se stát snaží dostat pod svou výhradní kontrolu informace o zločinech, kterých se v minulosti dopustili představitelé Čeky (předchůdkyně pozdější KGB). Se svou kritikou přišla už i mezinárodní organizace Human Right Watsch a ředitelka její moskevské pobočky Allison Gill dokonce na tomto příkladě hovořila o jedovatém ovzduší pro ruské nevládní organizace. Ozývají se už i zahraniční organizace historiků (jako je například Network of concerned historians), zatímco čeští historici událost ještě nevzali příliš na vědomí.
Tíživost této aféry souvisí s faktem, že přístup k ruským státním archivům ze sovětské éry byl vždy velmi limitovaný. Nejsnadněji se k nim dalo dostat pravděpodobně na začátku devadesátých let, kdy se v jelcinovském období ruská vláda po několik let tvářila, že i jí půjde o důstojné vyrovnání s komunistickými zločiny. Tehdy také vzniklo jakés takés povědomí, co všechno lze v ruských archivech (jejich přehled např. zde) vlastně najít a historici najednou překvapeně zjistili, že i k našim dějinám ve 20. století se v nich nalézají ne snad stovky metrů, ale přímo kilometry naprosto zásadních a neznámých dokumentů – a to ani nemluvíme o pramenech k ruské a ukrajinské emigraci, které byly ruskými tajnými službami z našeho území odvlečeny (zde je třeba připomenout hlavně Ruský zahraniční archiv, který naprosto ostudně ruským orgánům v roce 1945 vydal Zdeněk Nejedlý, aniž tehdy dbal na protesty jeho dlouholetého ředitele a kritika prvních moskevských politických procesů Jana Slavíka). Od poloviny devadesátých let se do ruských archivů dostávali přednostně západoevropští a američtí badatelé s bohatými dotacemi, protože tyto ruské státní instituce tehdy najely de facto na podnikatelský systém, když za přístup do fondů i za kopírování jednotlivých dokumentů byly požadovány poměrně značné částky v dolarech (buď přímo instituci nebo prostředníkům, kteří badatelskou návštěvu zařídili). A v posledních letech je v těchto archivech cítit zesílený cenzurní tlak v ochotě zapůjčovat dokumenty dotýkající se nějakým způsobem zločinů komunismu, takže k řadě dosud přístupných fondů se už často nedá dostat.
Za těchto okolností nabývají na významu archivní a sbírkové fondy různých nestátních organizací – a útok na petrohradský Memorial jasně ukazuje, že i tyto dokumenty se bude dnešní ruský opravdu již jen vzpomínkově demokratický režim snažit získat pod svou kontrolu. Kdo kontroluje archivy, ten kontroluje minulost. A kdo kontroluje minulost, ten ovládá budoucnost – nebo snad ne?
