Americké město Washington, které za svým názvem vláčí onen historicky cenný dodatek „dýsí", se vyznačuje pozoruhodnou směsicí dvou naprostých protikladů – je totiž prolnutím imperiální tradice světové supervelmoci na jedné straně a poklidného sousedského života na straně druhé. Imperiální tradicí tu představují velkolepé budovy vystavěné v oslavném neoklasickém stylu zděděném z 19. století v čele s Kapitolem a národní katedrálou, ale uprostřed centra tohoto města se všichni místní důvěrně znají, vidí si téměř až do talířů (či postelí) a žijí až venkovsky prostě; uprostřed zdejšího dění ostatně nikoli náhodou stojí bíle omítnuté stavení, které se původní ideou svého vnitřního uspořádání blíží spíše farmě než vládnímu paláci.
To vše se tu potkává na tak malém území, že zdejší sousedské aférky mohou někdy způsobit i závažné turbulence ve světové politice – budova Pentagonu, odkud se tradičně řídí vojenské zájmy Spojených států, je konec konců vzdálena jen pár set metrů od nenápadného hotýlku Watergate a v malém krámku s kravatami a uměleckými předměty, kde Monika kupovala zamilované dárky svému Billovi, jdou drobné milé pozornosti stále na dračku, protože v tomhle městě se vyskytuje nadměrný počet vzorných otců rodin žijících v odloučení do svých nejbližších, a tak tu nakupují dárky kongresmani svým sekretářkám a sekretářky svým kongresmanům.
Jen málokdy byl zavedený poklid tohohle – ve srovnání s New Yorkem či některými americkými hektickými městy – v podstatě líného hnízda podroben takové smršti, jako 20. ledna tohoto roku. Bez ohledu na mrazivé počasí se do tohoto několikasettisícového města sjely milióny Američanů, aby tu na vlastní oči mohli spatřit – společně s desetimilióny u televizních obrazovek – muže, v něhož vkládají své naděje, nového prezidenta Spojených států Baracka Husseina Obamu, v okamžiku jeho nástupu do nejvyšší možné funkce.
Nepřijeli sem přitom většinou s chladnou zvědavostí či s pouhými sympatiemi, jaké asi vládly při inauguracích předchozích prezidentů, ale s vášnivým vyznáním obdivu ke svému novému idolu, kterého sice před několika měsíci ještě téměř nikdo neznal, jemuž se však nyní dostává poct až kultovních. Atmosféra shromáždění tak připomínala spíše některé velké katolické ceremonie, které máme v Evropě spojené spíše se svatořečením dávno zemřelých světců. A vskutku, kdyby se toho dne Barack Obama dočkal svého nanebevzetí, nemohl si přitom přát lepšího a vstřícnějšího komparsu. Jako by dosud ještě z vánoc visel ve vzduchu mohutný chór: Hle, narodil se spasitel…
Problém je však v tom, že Obama jako velká hvězda neodchází, ale teprve přichází. Stojí na samém prahu své kariéry nejvyššího státníka a bude se jí věnovat nejméně následující čtyři roky. Její naplňování bude mít o to těžší, že ještě před svým nastoupením se stal symbolem změn, o nichž se většina Američanů domnívá, že prostě v nejbližším období musí nutně přijít; o tom, jaké změny by to měly (či naopak neměly) být, má však každý z jeho příznivců ve svém extatickém vytržení představy dost odlišné, k čemuž ostatně přispěl i nový prezident sám svými předvolebními slogany „Přišla změna!" a „Ano, my můžeme!" („Yes, we can!" – jak se to hezky poslouchá, když nám to nabízejí dobří muzikanti – viz zde). V nich se zavázal k zásadním proměnám, aniž by zároveň jasně definoval, co mají všechno obnášet.
A tak se vlastně teď ujímá úřadu ne pouze jeden Obama, ale nejmíň tucet různých Obamů, podle toho jaká projekce do jeho osoby se odehrála v té které proti dosavadnímu establishmentu opozičně naladěné skupině. Pro některé přichází Obama – afroamerický politik, který teď „těm bílým" ukáže, že dokáže být stejně dobrým státníkem jako jeho předchůdci, pro jiné je to však spíše Obama – mstitel starých křivd… Pro některé Obama – úspěšný naplnitel ideálů spojených s demokratickou stranou, pro jiné zase Obama – představitel tradičních republikánských hodnot (jak to o něm napsala Susan Eisenhowerová, vnučka někdejšího republikánského prezidenta, na internetových stránkách Republikáni pro Obamu). Pro některé Obama – mistrný ekonom, který vyvede americký tržní systém ze současné krize, pro jiné Obama – levicový reformátor, který přispěje k likvidaci či zásadnímu omezení kapitalismu… Pro některé Obama – uvážlivý tvůrce budoucí americké zahraniční politiky, pro jiné Obama – zapřísáhlý pacifista či dokonce Obama – přítel islámismu. Obama – ochránce tradičních rodinných hodnot, ale i Obama – přítel boje žen a homosexuálů za jejich práva… „Je to nový den, nová kapitola a musíme býtˇšťastni, že jsme byly svědky takové události!", volá nadšeně i internetový úvodníkář s pseudonymem The Wicked Witch (tedy Hříšná Čarodějnice) na blogu amerických kožeňáků Musing by Vern…
Obama je dnes v Americe nepochybně i největší přítel a naděje opuštěných psů a koček… Jedinou americkou komunitou, z jejíž strany zaznívají vůči Obamovi častější výhrady, jsou tamní židé, jimž se zdá jeho vazba k muslimské společnosti příliš naddimenzovaná, ale jen málokdo dá průchod svým antipatiím tak výrazně jako newyorský designer Braun, který prodává trička vyzdobená nápisy „Jews against Obama", „Obama = Hitler" a „Obama is my slave" (k tomu viz zde). Avšak i odtud zaznívají vstřícnější postoje, neboť – jak to vyjádřil spisovatel a nositel Pulitzerovy ceny Michael Chabon: „Je mnoho důvodů, proč nepodporovat kandidaturu Baracka Obama na prezidenta, ale každý z nich je špatný z toho samého důvodu…" Pointa Obamovy kandidatury totiž dle Chabona nespočívá v tom, že by za současný špatný stav americké demokracie nesl vinu odcházející Bush, korporální kontrola médií, pojišťovací společnosti, teroristé, ilegální imigranti nebo třeba Satan, ale že to všechno „je naše chyba. My jsem připustili hady a lháře, vyměnili jsme jasné ideály za kramářské čachry (v originále: handful of nails and some two-by-fours), a udělali jsme to s využitím té nejjednodušší, hluboce zakořeněné a nejpřipravenější metody, kterými jsme jako lidské bytosti obdařeni, aby nám bylo dáno najít smysl světa: s pomocí strachu. Ameriky se zmocnila fobokracie."
Nemenší nadšení vyvolává Obamova postava i v zahraničí. Tady se objevuje nejen Obama – přítel Japonců (jak ho slaví v tamním městečku Obama), ale i Obama – přítel spolupráce s Ruskem, Obama – nová sympatická tvář na obrazovkách čínských státních televizí, ale i Obama dalajlámův, který jistě napomůže k znovunastolení svobodného Tibetu… Obama – naděje pro Blízký východ a dokonce i Obama – člověk, s nímž by si konec roků rádi zatím potřásali rukou i kubánský Fidel a venezuelský Hugo… Nejhalasněji se ovšem k Obamovi hlásila značná část evropské veřejnosti, a to se značnou nervozitou, protože zde dlouho vládlo přesvědčení, že ti hloupí Američané nerozpoznají, který prezident je pro ně ten pravý – vždyť kdyby jej volili Němci nebo Francouzi, dostal by Obama bez problémů nějakých 65 až 80% hlasů (viz zde).
Ovšemže ke vztahu ke starému kontinentu se vmísily některé drobné incidenty, jako byl například Obamův zajímavý pokus pronést jednu ze svých kandidátských řečí v Berlíně u Braniborské brány, ale jinak měl zajištěnu podporu i zdejších politiků. Teprve nyní si začíná Evropa pomaloučku a zvolna uvědomovat, že fenomenální úspěch syna přistěhovalce, kterému se podařilo v druhé generaci dosáhnout funkce hlavy státu, ji staví z hlediska jejího vztahu k přistěhovaleckým komunitám do dost nepěkného světla, a že Obamova volba ji zasáhla do její dosavadní těžce budované identity, která byla do jisté míry postavena na manifestačním antiamerikanismu. To se to vymezovalo proti Bílému domu, když tam seděl omezený texaský kovboj, jenže co teď, když se tam usídlil radikál možná ještě větší, než se nosí v Evropě… Jak to vyjádřil anglický profesor Joseph Lampel: „Bushovo prezidentství bylo vynikající záminkou nezadávat si s Američany; nyní, když Obama začíná rozehrávat hru na tolika různých polích, Evropa se musí ptát sama sebe, zda je připravena udělat to samé…"
Příslib zásadního zlomu v dějinách Spojených států se nyní na nás již tedy směje i ze stránek Bílého domu (Obamovo předvolební heslo je tu transformováno do dvojznačného konstatování „Change has come to America" – viz zde) a téma velké změny, tohoto „remaking America", vtělil Obama jako hlavní leitmotiv i do svého inauguračního projevu z 20. ledna 2009. Slovíčko „new" je v tomhle projevu asi nejčastěji používaným výrazem: naše výzvy jsou nové („our challenges may be new"), nadchází nová éra zodpovědnosti („new era of responsibility"), naše školy přebudujeme podle potřeb nového věku („new age"), nastává nová éra míru („a new era of peace")… Je-li však již nejvyšší čas, aby při takové příležitosti některé z chystaných změn přece jen blíže specifikoval, je charismatický řečník na konkrétní detaily přece jen stále dost skoupý: vytvoříme nové pracovní příležitosti (kolik a kde?), položíme základy budoucího ekonomického růstu (jak?), obnovíme vědu (jak?), využijeme technologické zázraky, aby se zlepšila a zlevnila zdravotní péče (za co?), budeme sledovat tržní hospodářství bedlivým okem (jak?)…
Ani o svých ekologických a mezinárodně politických plánech nám nebyl Obama ochoten při nástupu do funkce prozradit víc, než co už známe z jeho předvolebních sloganů (budeme užívat sluneční a větrnou energii, zabráníme oteplování planety, omezíme nukleární zbrojení, budeme se vší zodpovědností předávat Írák jeho lidu a usilovat o mír v Afganistánu). A mluví-li nový prezident konkrétněji, zní jeho výpověď zatím tak trochu jako z učebnice z padesátých let: postavíme cesty a mosty, elektrické vedení a digitální sítě, které posílí náš obchod a spojí nás všechny pěkně vespolek…
Důvody takové ostýchavosti jsou konec konců zřejmé a nepramení ani tak z jeho nepřipravenosti, jako spíše ze strachu o náhlé turbulence vlastního mediálního obrazu. V průsečíku Obamovy osoby se totiž v okamžiku jeho nástupu na trůn americké demokracie promítá příliš mnoho nejrůznějších očekávání, která nejsou ani zdaleka kompaktibilní – a on se snaží oddálit chvíli, kdy některá z nich bude muset konkrétními politickými rozhodnutími zklamat. Nové americké hvězdě reálně hrozí, že vzrušená vlna emocí, která ji vynesla, ji zároveň i smete, když pod tlakem pragmatické politiky, k níž dříve nebo později bude muset přistoupit, zklamaná očekávání dovedou jeho dosavadní příznivce k přehodnocení kladných citových investicí na záporné (konkrétní důkaz pro takové tvrzení nalezne ostatně pozorný čtenář i na tomto blogu)… Takový už prostě někdy bývá osud charismatických politiků, jak jsme mohli i u nás sledovat kupříkladu na vývoji politické podpory Václava Havla.
Obamův inaugurační projev svědčí o tom, že si je nový americký prezident tohoto nebezpečí reálně vědom, ale že je mu schopen čelit zatím jen částečně. Obama v něm totiž nepřestal rozehrávat svou předvolební hru, která jej vynesla k úspěchu (zahajujeme novou éru v dějinách Ameriky), ale zároveň se snažil najít náhradní emotivně vypjaté téma, které by svedlo vlnu emocí alespoň částečně na vedlejší kolej. Má přitom ovšem dost omezené možnosti – a zřejmě proto si nezapomněl postesknout, jak jiná byla v tomto ohledu situace těch amerických politiků, kteří působili v době bojů s nacismem a komunismem.
K nejosvědčenějšímu prostředku, k němuž se lze obvykle v takových situacích uchýlit, patří vytipování a pranýřování veřejného nepřítele… Touhle cestou se ovšem Obama dát nemůže, a to už s ohledem na fakt, že se dostává k moci jako kritik svého předchůdce Bushe, který se zdiskreditoval právě naddimenzovaným hledáním globálních nepřátel, a to přednostně v muslimském světě. A tak Obama naopak vysílá ve svém inauguračním projevu tímto směrem spíše uklidňující signály („to the Muslim world, we seek a new way forward, based on mutual interest and mutual respect."), aniž by zároveň rezignoval na možnost v případě potřeby ukázat kdekoli po světě americkou tvrdou pěst.
Obama ovšem může za veřejného nepřítele označit – a také to dělá – současnou hospodářskou krizi (domovy jsou opuštěny, zaměstnání ztracena, obchod zničen…), avšak tak sugestivní výzvu k sebeobětování, jakou dokázal adresovat za druhé světové války Angličanům Winston Churchill, z ní nevykřeše – proti churchillovskému „krev, slzy a pot" zní jeho označení věcí, které konec konců rozhodují o osudech Američanů („požárníkova odvaha bojovat s kouřem" nebo „připravenost rodičů starat se o dítě") přece jen poněkud mdle. Ačkoli hospodářská situace k tomu přímo vybízí, nezaútočí Obama ani na žádného konkrétního vnitřního viníka či nepřítele – s jednou podstatnou výjimkou: v jeho projevu dostali co proto na frak „cynikové", kteří nevěří, že je Amerika schopna zvládnout tolik připravovaných skvělých plánů. „Jejich paměť je krátká", konstatuje na jejich adresu Obama a začíná hrát na historickou notu, v níž svou roli hraje i mrazivé počasí, za něhož se inaugurace odbývá – není to snad paralela k hrdinství zakladatelů Spojených států, jaké oni museli snášet v mrazivé zimě roku 1776?
A hned poté následuje v Americe všeobecně známý citát z díla Thomase Paina, který se k této heroické etapě americké minulosti vztahuje… Ano, je tomu tak: Obama se nakonec rozhodl využít osvědčenou přitažlivosti amerického vlastenectví, aby vhodným způsobem kanalizoval city svých spoluobčanů zjitřené jeho volbou. Amerika totiž v pojetí jeho mediální rétoriky sice vchází do zcela nové éry, ale tahle nová éra staví na velmi starých základech („Our challenges may be new…., but those values upon which our success depends – honesty and hard work, courage and fair play, tolerance and curiosity, loyalty and patriotism – these things are old. These things are true….").
Obamovo pojetí amerického vlastenectví je založeno na vyhraněném občanském principu (zřejmě proto také na rozdíl od Johna F. Kennnedyho či jiných nastupujících prezidentů neoslovil inaugurační shromáždění „my fellow Americans", ale „my fellow citizens") a jako jeho stavební kameny označil v té části svého projevu, kde třikrát za sebou použil účinnou řečnickou figuru „pro nás, kteří…" („for us, they…") přistěhovalectví přes oceán při hledání „nového života" (zde mu poněkud z jeho konceptu vypadlo původní domorodé obyvatelstvo), osadnictví a vzdělávání těžké země, jakož i válečné hrdinství na domácích i zahraničních bojištích.
Toto vlastenectví spojuje Obama s náboženskou tolerancí, a to i vůči bezvěrcům („we are a nation of Christians and Muslims, Jews and Hindus – and non-believers" – všimněme si, že se muslimové mezi Američany propracovali na čestné druhé místo), a s respektem vůči různým jazykům a kulturám. O dalších hodnotách, které spojuje s tímto svým modelem hnacího principu minulého i budoucího amerického úspěchu, nás informuje tak trochu nevědomky – patří k němu nepochybně tradičně vymezená rodina (Obama užívá ustálené posloupnosti „every man, woman, and child") i přesvědčení o americké úloze při uplatňování pokroku v dějinách („the quiet force of progress throughout our history").
Na tomto modelu americké „národní" pospolitosti (do uvozovek dávám slovo „národní" pouze s ohledem na odlišnou náplň tohoto slova v češtině, nikoli abych je zpochybňoval) by se ovšem Obama shodl – a nepochybně se chce shodnout – i se všemi republikánskými kongresmany; a spolu s nimi sdílí nepochybně i přesvědčení o světodějné úloze Spojených států: Ty totiž jsou „the most prosperous, powerful nation on earth." A tahle země se nejenom ubrání proti těm, kteří by chtěli ohrožovat americký způsob života („you cannot outlast us, and we will defeat you…."), ale bude i nadále zasahovat do dění v jiných zemí, a to jak vojenskou silou, tak i humanitárním nasazením („to nourish starved bodies and feed hungry minds"). „Svět se mění, a my se musíme měnit s ním," konstatuje sice Obama v zahraničně politické části svého projevu, ale – upřímně řečeno – já tu (a dodávám sám za sebe: naštěstí!) nějakou zásadnější změnu v zahraničně – politické koncepci Spojených států zatím nevidím…
Důraz na americké vlastenectví, který zazněl v Obamově inauguračním projevu mnohem silněji než během jeho předvolební kampaně, je podle mého soudu pokusem o klidné přemostění dvou významných fází jeho politické kariéry: cesty k moci, v níž se opřel o vzkypělé vášně, a pragmatickým výkonem funkce prezidenta, při níž se bude opírat o konsensus s americkým Kongresem více méně z poloviny kontrolovaným republikány. Neměl by nás proto nijak překvapovat; konec konců víme, že vypjatý apel na národní pospolitost pomáhal často odlivu emocí směrem k nastartování pragmatického a nevzrušeného výkonu politiky i v našich moderních dějinách (jak po převratu roku 1918, tak i po pádu první republiky na přelomu let 1938-1939; jak v počátcích normalizace po srpnu 1968, tak i při pádu komunistického režimu v roce 1989, kdy byla ustavena tzv. vláda národního porozumění).
Jde vlastně o pokus sjednotit všechny ty výše uvedené Obamy, které si vykouzlili jeho voliči ve svých očekáváních a nadějích, na jednotné platformě jediného Obamy – Američana milujícího svou vlast (a to, že ji opravdu miluje, o něm ostatně s uznáním konstatoval i jeho republikánský protikandidát McCain). Ve své politické praxi bude Obama možná v řadě ohledů překvapivě konvenčnější, než se všeobecně očekává – a teď hraje o to, jak přesto nepřijít o sympatie těch, kteří kvůli němu stepovali v mrazu 20. ledna ve Washingtonu pod Kapitolem.