"Až umřem, stanem se květinami, přes den lidem pro radost a v noci spolu sami…"
Když na začátku sedmdesátých let napsal tuhle větičku vzatou z jedné básně Konstantina Biebla někdo na osamělou zeď uprostřed Kampy (ano, na onu zeď, jež se později stala předmětem bojů mezi policií a příznivci Johna Lennona), byli jsme všichni okouzleni. Tehdejší pražské zdi byly ještě plné pozůstatků protiokupačního vzdoru, které vítězný bolševik ostentativně zamalovával vápnem nebo tankovou zelení, ale před tímhle nápisem jaksi zrozpačitěl – a nechal jej dlouho svému osudu. My náctiletí jsme si tam u té zdi začali dávat rande a pan Werich mluvil nad ní do rádia o tom, že stejně možná politiku bude muset na nějakou dobu vystřídat poezie…
Tak jak jsme na tom na Kampě s poezií dnes?
No, není to až tak špatné, ale snad trošku strojové… Kdopak je pod tím podepsán?
Aha, hleďme… Že by zase někdo dostal grant na šíření veršů v metru a v přímetří? Tak radši vyjdeme z Kampy někam dál na Malou Stranu…
Tak tenhle nápis v Karmelitské vypadá spíše jako na noční výplod nějakého ministerského úředníka…
…vyvěšená na zeď téměř i s razítkem, jakožto nezpochybnitelná úřední vyhláška…
…kterou míjíme snadněji nežli kus opadané omítky…
Hledá se poezie, volej i v noci… Copak se už nikde žádná autentická poetická zpověď na zdi v Praze nevyskytuje?
No, nakonec jsem přece jen tři takové našel… Tahle je v Apolinářské kousek od schodů…
…tuhle najdeš, když jdeš z Betlemáku do Bartolomějské…
A tahle se stkví v Hellichovce: Slova spojená se zdí jsou jako cukr z javorových listů a asfalt…