Jak jsou si všichni podobní
když nade mnou se skláníš
těch polomů těch povodní
kdo za krysu, kdo za myš
Džal palo foros
Džal paňi, džal
Mamo, me la na kamav
Celé dětství a mládí mě doktoři ujišťovali, že zemřu tak brzo, že se ani nevyplatí, abych se na tomhle světě zabydloval; jakási lékařská dorostová komise dokonce kdysi protestovala proti tomu, abych studoval vysokou, protože by se hodnoty takto do mne investované nemusely státu vrátit a vznikla by závažná národohospodářská ztráta. A nakonec tady zůstávám právě já trapně viset, zatímco bytosti, které jsem měl rád, pomalu už začínají odcházet kamsi do krajiny bez rozlišení… Jestli se něčeho opravdu děsím na stáří, tak ani ne bolesti a nemohoucnosti, jako spíše toho, že jich na té druhé straně bude víc, než na té „naší", takže mě ještě zaživa úplně přetáhnou do svého světa. Protože s nimi se dá tak hezky rozmlouvat a meditovat… Jen chvilku člověk zůstane někde sám, už jich na mě několik mluví s vášnivou naléhavostí… Všechna ta slova, co jsme si kdy řekli, i všechna ta slova, na které „tehdy" už prostě nedošlo… Už teď s nimi někdy komunikuji možná častěji, než s těmi živými.
Jak jsou mi všichni nablízku
to archa v horách kotví
tak podvečerem na whisku
jdou se mnou moji mrtví
Whisku našeho mládí – co jiného než fernet – jsem si při našem posledním „setkání po létech" po koncertu v Řevnicích před třemi a půl roky dával z plastového kelímku už jenom já, zatímco kapela balila a kolem pobíhaly děti hrající si na Indiány. Slyšel jsem od tebe… Četla jsem od tebe…. Slova se vedla a chvilkama se mlčelo, ale jako vždycky předtím jsme si spíš povídali očima. Četl jsem v nich spokojenost a vyrovnaný klid. Strašně mě to uklidňovalo a strašně mě to děsilo. A pak se mi někdy na začátku prosince zbláznil mobil. Během dvou hodin přišlo asi třicet esemesek – a ve všech byla ta samá zpráva:
Tak je mi všechno daleko
i polibky i facky
už hoří keř, už taje kov
už slyším křičet racky…
Zase další parťák, se kterým si teď můžu nerušeně rozmlouvat a meditovat…
Citované verše jsou z písničky Zuzany Navarové Mami, já vodu nechci (Barvy všecky 2001).