Nikoli náhodou se touto aférou opakovaně zaobírají především obě naše dnešní velké komerční televize, pro něž je přitom nepochybně hlavním hnacím motorem především fakt, že mohou takto zveřejnit – samozřejmě s patřičným farizejským odsudkem – i autentické záběry z této akce, které si sami účastníci natočili a k obveselení svých známých vyvěsili na serveru Youtube.com. Srdcervoucí záběry na týrané zvířátko jsou pak na televizních obrazovkách doprovázeny „investigativními" útoky na nešťastné matky jednotlivých viníků, takže se nám z této štvanice vnuká podvědomě pocit, že bestiální vražda kočičky je tím nejhorším zločinem, k němuž kdy v naší zemi došlo. Zatímco televizní reportéři hovoří o mnohaletých vězeňských trestech, kterým by viníci neměli uniknout, nově vzniklé sdružení „lovců bestií" (těmi „bestiemi" jsou míněny osoby, které ubližují zvířatům) požadují na Nově ústy své jedné členky dokonce trest smrti: „Jediným správným trestem by bylo udělat jim totéž, co oni udělali té kočičce, ale to asi není možné…."
A to všechno v zemi, kde pro některé kruhy dodnes patří k hrdinským činům „zabít si svého cikána", protože se dobře ví, že za takovou vraždu příslušníka rómské menšiny se donedávna u českých soudů šmahem osvobozovalo a i dnes hrozí jen shovívavé, pravděpodobně jen podmínkové tresty… V zemi, kde si po zasloužené celodenní šichtě dá i ten nejaktivnější obránce zvířecích práv večer v restauraci k večeři kus hovězího, jež je pravděpodobně připraveno z krávy, kterou na jatkách zabili a ještě za položiva z kůže svlékli způsobem, proti kterému jsou výše popsané scény ze života jedné moravské kočičky vlastně jen citlivě provedenou euthanasií… V zemi, v níž se všichni cpeme grilovanými kuřaty nebo kuřecími křidýlky, která pocházejí z ptáků chovaných v drůbežárnách v neustálém stresu a vražděných pak na běžícím pásu… A to vše bez většího zájmu mužů zákona, ochranářů i médií… Protože realita je přece jen to, co lze spatřit na obrazovkách…
Chování moravské partičky se samozřejmě vymyká z dnes u nás běžně uznávaných norem veřejného jednání, a to i když vezmeme v úvahu, že přístup venkovské společnosti ke zvířatům byl vždycky podstatně utilitárnější a drsnější, než jak je zakotven v městské mentalitě, která dnes u nás předepisuje kánon doporučených, stále ještě možných a za hranice tolerovatelnosti vykázaných zvyklostí; zvláště kočky u nás bereme především jako domestikovaná zvířata, a sotva bychom tudíž u nás zažili scénky, jaké mě před léty děsily během dovolené v Chorvatsku, totiž že otec soutěží se svými malými synky, kdo dřív z nich strefí potulnou kočku kamenem do hlavy… Zákony party velely stmelit se útokem na nejslabšího a ten byl nalezen v opuštěném zvířeti; od tisíce podobných krutých činů, kterých se jako svých utužujících rituálů dopouštějí jiné party na celém světě, se vlastně tento případ odlišoval jen tím, že umístěním obrazového záznamu události na veřejně přístupný internetový server byl vytvořen předpoklad pro prosáknutí povědomí o ní ze soukromé sféry do veřejného prostoru a že takto vytvořená potencionalita všeobecného „profláknutí" byla nejen naplněna, ale dostala i podobu mediální aféry. A jakmile tato vypukla, už není důležité, čím se členové party ve skutečnosti provinili, ale jakou roli jim lze přisoudit podle emotivně vypjatých scénářů vypracovaných v tomto případě pro bulvární pojednávání o naší lásce ke zvířatům.
Tyto scénáře mají svůj základ v současných hnutích „za práva zvířat", která jsou vedena pochopitelnou snahou o odstraňování krutosti (vůči nim, ale vlastně vůči nám jako divákům) z rámce okolního vnímatelného světa; na druhou stranu však jsou také do značné míry i výrazem iluzí, které si do zvířat kolem sebe vkládáme, abychom se nemuseli chovat s plnou zodpovědností ani vůči nim, ani vůči jiným lidem kolem sebe. Pomocí těchto iluzí se totiž postupně relativizují hranice mezi „zvířecím" a „lidským", takže se nakonec nemusíme chovat zodpovědně ani vůči lidem, kteří „se stejně všichni chovají jako zvířata", ani vůči zvířatům, která jsou „stejně lepší kamarádi než lidi." Tento přístup ke zvířatům, který je vlastně obrannou reakcí na vlastní špatnou adaptabilitu při komunikaci s okolním světem, je pak ještě podporován i některými vychytralými vědci, kteří z různých důvodů (většinou zištných) vztyčují varovný prst nejen před ubližováním zvířatům, ale i před „špatným zacházením a zotročováním" všech živočichů (na stránkách Respektu konec konců proběhla před časem diskuse kolem názorů jednoho z takových „showmanů", princetonského bioetika Petera Singera – viz Respekt č. 24/2006).
Dochází tedy k projekci lidských vlastností do zvířat, a z nich samotných se tak namísto samostatných bytostí, u nichž bychom se měli naučit spíše pochopit jim vrozené tužby a jejich přirozené vzorce chování, stávají pro nás jen jakési živoucí antropologizované fetiše, u nichž víme přesně dopředu, jak by se měly chovat a po čem by měly toužit, protože jsou přece i v tomhle „úplně stejní" jako my… A namísto toho, abychom hájili přednostně skutečně ohrožené jedince ze svého druhu a statečně se postavili proti těm, kteří jim ubližují, vydáváme se raději na náhražkový lov „bestií", které ubližují „zvířatům" (ve skutečnosti však našim antropologizovaným fetišům zakrývajícím naší vlastní druhovou lhostejnost). A těmto „bestiím" pak přisuzujeme provinění, jako kdyby se skutečně dopustily vraždy na člověku.
Jen tak si umím vysvětlit výše uvedenou větu oné humanisticky zaměřené a láskou ke „zvířatům" vedené lovkyně bestií: „Jediným správným trestem by bylo udělat jim totéž, co oni udělali té kočičce, ale to asi není možné…" Anebo ona ještě expresivnější anonymní vyjádření účastníků diskuse k tomuto pořadu, z nichž vybírám třeba tuto reprezentativní ukázku (ponechávám ji v původním znění i s hrubkami a osobitou interpunkcí): „Umučit je k smrti tak jako oni umučili to neviné zvíře. A stejně jako já tak i ostatní doufáme,že trest těch nestvůr bude větší něž trápný 2 roky.Kdybych je tu měla vlastní rodiče by je nepoznali.Sou to ožralí prasat[a] kteří se neumějí chovat. Mučte je. Nesmějí umřít. Musí vědět jak to zvíře trpělo. Trpět musí……….."