Mám tu scénu dodnes před očima, protože to pro mě bylo nečekané zjevení jak z Šukšinových filmů. Vysoký a hubený intelektuál se strhanou tváří toho, komu ubližují, a brýlemi, které spolehlivě kryjí víc než polovinu obličeje, si po třetím stakanu vodky sundá sako a kravatu, přes kterou pak skáče kozáčka za zpěvu utahaných sovětských dumek; a na závěr nechyběla ani ona poslední sklenice mrštně vržená proti podlaze (mělo to být správně proti zdi, ale tomu přítomné dámy zabránily), aby se smutek v duši posvětil tisícem drobných střepů. Psala se polovina osmdesátých let, v tehdejším „Ústavu československých a světových dějin ČSAV" se ve fotografickém ateliéru paní Kateřiny v třetím patře emauzského kláštera konal silvestrovský večírek a tohle bylo moje první setkání s Dušanem Třeštíkem, při němž odložil masku všechápajícího a usmívajícího se staršího přítele, který vždy rád poradí, jak změnit tu či onu formulaci, aby výsledek měl větší úspěch u čtenářstva. Právě na tuhle scénku jsem si později mockrát vzpomněl, když se nám Třeštík začínal před očima proměňovat ve velkého guru české postmoderny… Setkání s paní Mirjam byla vždy střízlivá a pracovní, a přece dokázala milým způsobem strhnout a motivovat k dalšímu bádání. I když jsem při osobních kontaktech s oběma těmito historiky vždy cítil v jejich vystupování snahu po jisté manipulaci, byl v tom podstatný rozdíl: u Třeštíka mě jeho šarže vlídného fauna nabádala, abych byl neustále ve střehu a takříkajíc si kryl záda, kdežto „manipulaci" nabízené paní Mirjam jsem se rád poddal, protože patřila k těm vzácným osobám, které podvědomě oslovují to lepší v nás.
Dušan Třeštík jako historik sice začínal na poli raného novověku, nevyhnutelně se však záhy přesunul do jiné historické etapy, která mu mnohem více vyhovovala svými možnostmi při práci s minulostí – do raného středověku, tedy do doby, kdy se na našem území dějiny zachytitelné s využitím prostředků, které si vyvinula historiografie založená na rozboru písemných pramenů, teprve vlastně začaly odvíjet. Přitáhla si jej tedy doba, v níž na století připadá – řečeno prosím obrazně – asi tak deset prokazatelných faktů a pro níž historici docházeli po generace ke zcela jiným závěrům a interpretacím nežli představitelé archeologického výzkumu. Doba, v níž skoro nic neplatí a není předem dáno, takže téměř vše, po čem lidé dychtí, aby jim bylo řečeno, záleží jen a jen na historikovi, na jeho kombinatorických schopnostech a umění jeho fabulace; tedy téměř tolik vypravěčské svobody jako v detektivkách o pokladu byzantského kupce, s jejichž autorem se Třeštík úzce přátelil… Mirjam Bohatcová zůstala ranému novověku věrná po celý život a začínala svou badatelskou dráhu pokornými soupisovými pracemi korespondence Jana Amose Komenského a české tištěné knižní produkce v prvních staletích její existence. Jejím světem tedy byla záplava faktů, které se mohlo podařit zvládnout jen dodržováním přísně stanovených katalogizačních konvencí, přičemž prostor místo pro historikovu fabulaci byl zjevně omezen dvě stě let starou devízou jejího velkého vzoru Josefa Dobrovského: „Kdo nikdy žádný výtisk nějaké knihy neviděl, byť by tento byl uváděn v tisíci katalozích, ten tu knihu v bibliografickém smyslu nezná."
Je třeba říci, že dokud Třeštík držel své fabulační schopnosti v rovnováze s historickým řemeslem, tedy v období, o němž ke stáru přezíravě hovořil jako o době, kdy byl ještě „slušným pozitivistou", napsal řadu vynikajících prací, které mu zaručují, že ještě za deset let o něm jako o historikovi bude někdo vůbec vědět. A ještě v jedné roli byl Třeštík pro historickou vědu nenahraditelný a velkým zdrojem inspirací: přenášel totiž bezstarostně svou štěněcí hravost i do jiných historických epoch, které byly z jeho úhlu pohledu přetíženy zbytečnou fakticitou: i pro století šestnácté, osmnácté či dvacáté si dokázal vybrat svých deset faktů, s nimiž pak prováděl své eskamotérské žonglování. Přiváděl tak sice k infarktu své kolegy, kteří se jej rozhodli brát vážně a polemizovali s ním (např. Josefa Válku), na druhou stranu nám pomocí tohoto eskamotérského kousku znovu důtklivě připomínal fakt, na který jsme občas zapomínali, totiž že ať chceme nebo nechceme, v zásadě si i my počínáme stejně. Žádný historik totiž minulost nepopisuje, i když si to třeba myslí: přichází k matérii dochované z minulosti se svou apriorní etickou a odbornou výbavou, na jejímž základě si z minulosti vybírá jen některá fakta, a z nich pak s využitím jistých nástrojů buduje svou vlastní konstrukci toho, co se vlastně kdysi stalo… A možná si konstruuje i samotná fakta, ze kterých svůj obraz minulosti staví, protože i těmto základním prvkům jakékoli budoucí mozaiky dává tvar a rozměr ten, kdo je vyloví z pomyslné zásobnice, ohmatá si je (a opakujme ona důležitá slova: s využitím jistých nástrojů) a nakonec je i vyjádří ve slovech. Třeštíkovy úmyslné úlety do jiných staletí, než bylo jeho „rodné" desáté, měly vždy tento uvědomovací „dekonstrukční" náboj, a pokud by nám je nenabízel v jedné míse s horkými brambory vlastního historiosofování, měly by jistě i trvalou hodnotu.
„S využitím jistých nástrojů" – tahle slova jsem v předchozím odstavci použil dvakrát a zvýraznil kurzívou, protože právě v nich je zakopána ztrácená hřivna historické vědy. Právě nástroji, které užívá (či lépe: které by měl užívat), se totiž obvykle liší profesionální historik od žurnalisty píšícího o historii nebo politika apelujícího na slavnou minulost; právě těmito nástroji, jejichž využívání vyžaduje trpělivého školení a někdy téměř až uměleckého vcítění, přestává být historik pouhým vypravěčem příběhů, jímž vzhledem k bytostnímu tíhnutí své vlastní disciplíny nepochybně vždy je, a stává se zároveň i plnoprávným členem vědecké obce, jehož přínos je srovnatelný s výkony jeho kolegů specializovavších se na fyziku, biologii či chemii. Těmi nástroji mám na mysli autonomní a vnitřně domyšlené soubory pravidel, které badatel zdědil od svých předchůdců nebo i sám propracoval a které používá v procesu historické analýzy; tedy v procesu, který má funkci tavícího tyglíku, do něhož z jedné strany vstupuje amorfní hmota informací vytěžených z pramenů, aby na druhé straně z něj po přetavení vypadla historická fakta viděná ve svých vzájemných souvislostech. Tedy soubory pravidel, které se svou exaktností přibližují paradigmatům uplatňovaných přírodovědci při provádění experimentu, a pro něž tudíž platí i stejně přísná pravidla v čele s tím hlavním a základním – totiž že v průběhu provádění analýzy se nesmí měnit hrací pole a redefinovat podmínky ve prospěch některého z interpretačních názorů.
Mirjam Bohatcová měla to velké štěstí, že právě ona velmi záhy nalezla takový propracovaný soubor pravidel nalezla v katalogizačních pravidlech pro popis starých tisků, která zásluhou Emmy Urbánkové, jí samotné a řady dalších jejich spolupracovnic velmi záhy přerůstala ve velmi detailní analytickou disciplínu, jež měla u nás v rámci historických věd co do exaktnosti konkurenci snad již jen v numismatických analýzách Emanuely Nohejlové a jejích žáků nebo v některých diplomatických rozborech Ivana Hlaváčka a Zdeňky Hledíkové. Navazovala přitom se svými kolegyněmi vědomě na osvícenskou tradici domácí české historické kritiky, kterou však dokázala propojit s mezinárodním standardem propracovaným wolffenbüttelskou knihovědnou školou, v jejíž ročence Gutenberg-Jahrbuch se stala jedním z kmenových přispěvatelů. Nástroj, který používala k uchopování minulosti, nebyl samozřejmě tak propracovaný, jako v případě historika, který se snaží zmocnit se širšího okruhu politických, společenských a kulturních problémů zároveň. Ve srovnání s takovým Františkem Šmahelem, kterého lze v tomto ohledu obrazně přirovnat k úderníkovi pracujícímu zároveň na sedmi výkonných stavech, měla k dispozici jen jeden skromný, ale solidní a dobře fungující šicí stroj; toho však dokázala využívat dokonale a beze zbytku. I o ní platí slova, která ona sama věnovala abbé Dobrovskému (v úvodu své edice jeho prací o knihtisku): „Jeho rukama prošly tisky všech dob a podob; přečastý cvik dal mu neomylný postřeh pro všechny typické vlastnosti a znaky produktů staré typografie, trpělivá pozornost naučila ho odhalovat a hodnotit i nepravidelné jejich zvláštnosti a úchylky, ať nechtěné nebo úmyslně klamající. Základem vší práce učinil si zásadu: odstupňovat spolehlivost údajů!"
Materie, kterou si s využitím svého nástroje Mirjam Bohatcová osvojovala, tedy staré české tisky ze 16. – 18. století, nebyla přitom přes svůj zdánlivě přehledný ráz předmětem příliš snadno uchopitelným, a to zejména proto, že byla součástí mediální sféry – tedy sféry, v níž se rádo předstírá a klame tělem. Raně novověké tisky sice byly do značné míry od svých původců označeny svým názvem a uvedením autora, jakož i jménem svého tiskaře a rokem svého vydání, všechny tyto údaje však mohly být – a také často byly – nepravdivé nebo zcela vymyšlené, a to zejména z důvodů obcházení cenzury, která je stejně stará jako sama mediální sféra, ochrany autora příliš razantního názoru před zpětnou vazbou nebo komerčního přiživování na konkurenčním bestselleru; jde tedy o jeden z typů pramenů, u nichž musíme předpokládat, že záměrně neříkají svému čtenáři pravdu (na rozdíl například od svatováclavských legend raného středověku včetně oné proslavené Kristiánovy, u nichž není důvodu předpokládat, že chtějí svého čtenáře oklamat, takže pokud v nich badatelé typu Zdeňka Fialy nebo Dušana Třeštíka nalezli pasáže, které byly podle jejich názoru napsány, aby záměrně oklamaly a svedly na scestí pozdější historiky, bylo to jen v důsledku jejich sklonu k paranoidnímu vidění světa); aby se jejich proklamativní vyhlášení, kýmže vlastně jsou, verifikovalo, je třeba přistoupit k pečlivému a zdlouhavému srovnávání použitých písem, typografických zvyklostí příslušné dílny, tiskařských signetů či použitých ilustrací.
Všechny tyto nezbytné kroky, které Bohatcová prováděla u každého z tisíců tisků, které jí procházely rukama, přinášely zároveň jako „vedlejší produkt" často nové a překvapivé postřehy o dějinách české knižní kultury, které pak s velkou citlivostí využila jako editorka a jedna z autorek velké „knihy o knize" (Česká kniha v proměnách staletí, Praha 1990), kterou uvedla slovy: „Chtěli jsme a přejeme si, aby čtenář četl naši knihu pomalu. Aby se k ní vracel, aby si dopřál času k vnímavé představě o tom, jakými peripetiemi prošly během staletí skladba i formální znaky české knihy, nežli se dopracovala zákonitých parametrů své dnešní podoby. A zároveň aby si uvědomil, že hledačství v oblasti knižní tvorby je nekonečné – tak jako život, kterému kniha slouží." Kdykoli se probírám jejími studiemi, uvědomuji si, jak jedinečný ponor do raně novověké mentality umožňují, ať již s ohledem např. na vydavatelovu a autorovu sebestylizaci, na jejich snahu působit z ideologických, komerčních a méně často i z etických důvodů na chování svých čtenářů; nebo s ohledem na funkci, kterou si tento hmotný artefakt s duchovním nábojem získával při každodenní komunikaci.
Na rozdíl od jiných historiků se Dušan Třeštík budováním svého vlastního autentického a věrohodného metodologického systému pro uchopování minulosti ve skutečnosti nikdy systematicky nezatěžoval. Protože však pro důvěryhodnost svých odborných postojů se přece jen musel čas od času nějakým takovým nástrojem vykázat, chytal se často a rád teorií, o nichž se v příslušné době mluvilo jako o nadějných; to mu zároveň umožňovalo prokazovat, že je stále „in" z hlediska nových trendů historické vědy. A tak se v půlce padesátých let Třeštík odvolává na „geniální Leninovu tezi" o majetkové diferenciaci středních vrstev na prahu kapitalistického vývoje, v šedesátých letech ohromuje Lévi-Straussem a v nedávné době postmodernou a s ní souvisejícími koncepty lingvistického obratu a paměťové plurality. Tyto teorie v jeho rukou jsou však vždy jen nástroje předstírané, legitimizační, kterými chce jen zaštítit, co už je vlastně dávno připraven říci ze zcela jiných pohnutek; není tedy divu, že si je vlastně nikdy ani pořádně neosvojil a zacházel s nimi značně eklekticky. Proto i ti největší obdivovatelé Třeštíka jako postmodernisty stojí dost bezradně nad tím, jak vlastně tohle učení v jeho pojetí dopadá (viz např. tanec mezi vejci, který předvádí v jednom z takových pokusů Nikolas Proksch). O to víc ovšem Třeštík vždy křičel, že tentokrát již našel ten definitivní recept na všechno, po čem se kdy historikové mohli pídit, a nevybíravě útočil na všechny ty, kteří s ním odmítali nadšeně mávat jeho novou fanglí, jako na zpátečníky, „zabedněnce a zabedněnky" či fosilní pozůstatky nehodící se ani do muzea. Jak snadno opadávala z tohoto anglicky vyhlížejícího gentlemana jeho elegantní slupka, aby obnažila modrou košili vespod…
Třeštíkovy životní názory se totiž ustalovaly v dobách jeho mladosti na stalinských vysokých školách, kdy ještě platilo, že poručíme větru, dešti; tak co bychom neporučili také třeba i minulosti? Už kvůli přezíravému názoru na historickou matérii, kterou měl interpretovat a pro jejíž uchopení si sám vlastní interpretační nástroj nebyl ochoten vybudovat, se Třeštík stal exemplárním příkladem historika vykládajícího minulost à la these podle velmi žhavých a okamžitých požadavků současné doby; pohyboval se přitom ve velmi úzkém spektru mezi přemýšlivým filosofem dějin a jejich ideologickou ochrankou. Z aktualizační objednávky konstruoval jádro svého výkladu, ono „ponaučení", které si z něho měli čtenáři odnést, a výsledek malebně dozdoboval četnými detaily viděnými často již v širších souvislostech, což si mohl snadno dovolit už proto, že byl mužem vysoké inteligence a vynikající akribie. Vykračoval tak vědomě – jako řada jeho dalších vrstevníků – za onu pomyslnou hranici, kterou pro historika stanovil Palackého německý současník Lepold von Ranke, když v úvodu ke svému ranému dílu z roku 1824 napsal: „Historii se přičítá oprávnění (das Amt), že může minulost nasměrovat tak, aby byl okolní svět (Mitwelt) poučen ve prospěch budoucích roků; k tak vysokým oprávněním se však můj současný pokus neuchyluje: chce pouze říci, jak tomu původně (eigentlich) bylo." Jsem dalek toho, abych Třeštíkem zvolený způsob psaní o minulosti kaceřoval nebo jej snad vylučoval za vrata posvátného hájemství Historické Vědy, protože i on má svou nespornou legitimitu a tradici; jen poukazuji na fakt, že jeho příspěvek českému dějepisectví spočíval v něčem jiném, než kde jej hledala většina čtenářů jeho knih.
Jeho vstřícnost vůči aktualizačním trendům vykazovala přitom známky elasticity někde až pozoruhodně gumové; když se např. někdejší komunistický primátor Prahy Zdeněk Zuska rozhodl, že se v roce 1985 bude slavit 1100. výročí založení tohoto města a historici dostali za úkol najít pro takové oslavy zdůvodnění, dospěl Třeštík ve své „nezávislé analýze" (na rozdíl od tehdejších představitelů české archeologie, kteří označení konkrétního data korektně odmítli) k překvapivě jasnému závěru, že „Pražský hrad byl založen mezi léty 885-889, spíše blíže datu prvnímu"; ve své dost krkolomné argumentaci pak semlel dohromady vznik města do jediného historického okamžiku se založením Pražského hradu, vznikem českého státu, počátky christianizace našich zemí a vymaňováním Čechů z nadvlády Velké Moravy. Metodu, kterou přitom použil a která zůstávala pro jeho odbornou práci více než charakteristická i v jiných případech, sám pak vcelku realisticky popsal takto: „Tyto závěry mají platnost zdůvodněné vědecké hypotézy, která třídí fakta a pořádá je do vnitřně skloubené skutečnosti, aniž by se dostávala s jakýmkoli ze známých faktů do rozporu" (Folia historica Bohemica II, 1980). Je přitom paradoxem, že této své životní role se Třeštík naplno zhostil až v období normalizace, kdy se mu sice podařilo udržet v historickém ústavu akademie věd, ale takříkajíc jen s odřenýma ušima, v roli jakoby jen trpěného nestraníka v komunistickém hnízdě. Po odchodu Františka Grause, v jehož stínu do té doby žil, a dalších významných středověkářů tu však tehdy Třeštík zůstal pracovat jako bezesporu nejvýznamnější odborník na historický vývoj před rokem 1526, a měl tak tu nebývalou možnost zapojit se ve své roli moudrého našeptávače společně s dalšími ideology z jiných oborů do systematického budování legitimizačního rámce československého socialistického státu, v němž mu připadla role čestná role hledače jeho původních pramenů; sám si tento úkol definoval ve své práci o počátcích Přemyslovců vydané v roce 1981 takto: „Jestliže Dobrovskému šlo o Metoděje a o slovanskou liturgii, jde nám dnes o Svatopluka a o stát."
A toto své zboží nepřestal Třeštík nabízet ani tehdy, když již socialistický stát padl a on sám se stále více vystavoval nebezpečí zesměšnění, protože by strašně rád předpověděl, kam se vlastně nyní bude vývoj naší státnosti ubírat, ale ve skutečnosti se v tom neorientoval o nic více, než jiní tápavostí postižení historici, a než zcela dezorientované nové politické elity. Odtud se také brala tragikomičnost Třeštíkových četných mediálních vystoupení: veřejnost jej brala jako vědce, který zjeví o minulosti objektivní pravdy, k nimž dospěl na základě exaktních zjištění, on sám ale mohl nabídnout jen své dohady odvozené z myšlenkových stereotypů svého mládí, životních zkušeností intelektuála manifestačně pohrdajícího plebsem a téměř pravidelně selhávající intuice. Bývalo mi Třeštíka při všech těch jeho veřejných eskapádách až líto, protože mi připadal jako kouzelníkův chlubivý učeň, který na plakátech oznámí, že nechá zmizet starou babu a místo ní před zraky diváků stvoří na místě před diváky panenskou Sirael, ale ať pak na jevišti dělá, co dělá, přibývá z jeho kouzelnického klobouku pouze jen něco králičího trusu a holubičích pukavců.
Ironií osudu nás tedy opouštějí ruku v ruce Dušan Třeštík a Mirjam Bohatcová: historik, jenž celý život dychtil po tom, být někomu učitelem, a vnucoval se v této roli postupně až celému národu, který chtěl naučit, jak si lze snadno a rychle změnit čas od času identitu; a naproti tomu skromná bibliografka, která sice po pedagogické kariéře nikdy nedychtila, ale za kterou vždy docházeli sami studenti knihovnictví nespokojení se stavem výuky o historických fondech na svých fakultách, takže si na ní vynutili dokonce ještě v jejím velmi pokročilém věku před několika roky pořádání polosoukromého semináře, z něhož vzešla řada překvapivě zajímavých prací…
Budiž jim oběma po smrti historie lehká…