- Evropská unie vznikala z myšlenky, že je třeba najít cestu, jak by mohlo Německo ekonomicky a politicky expandovat za svoje hranice, i když prohrálo poslední válku.
- Francie na tuto myšlenku přistoupila, protože jí chápala jako vytvoření kultivovanější platformy pro mocenské poměřování s Německem, než je třeba válka. Zatím však nebyla schopna obohatit myšlenku EU nijak jinak, než svým příslovečným šarmem (a tím její poslední dva prezidenti ani moc neoplývají).
- Zatímco třetí tradiční evropská velmoc, Velká Británie, hraje i vůči EU svou tradiční hru na „splendid isolation“, vzaly další evropské členské státy myšlenku EU vážně jako vhodnou platformu pro skutečnou evropskou integraci, tj. odstraňování vzájemných rozdílů a vytváření společného prostoru.
- Integrační proces v rámci EU je zpomalován a brzděn oběma zakládajícími velmocemi, tj. Německem a Francií, protože s sebou přináší podstatná omezení jejich ekonomických výhod a politické dominance. Právě jejich postoje jsou pro evropskou integraci mnohdy škodlivější než všech euroskeptiků dohromady a právě kvůli nim se udržuje nepřehledná a byrokratická administrativa EU.
- Již od samého počátku spojovalo Německo svou myšlenku nadvlády v EU se zájmy finančního kapitálu. EU vznikala od uhlí a oceli, nikoli od ideálů, a v stejném duchu pokračuje dodnes. EU dokázala prosadit společnou měnu, ale prosazování společného politického programu či jednotné zahraniční politiky doposud jenom kamufluje.
- Zavedení společné měny bylo významným úspěchem EU, který se však mohl bezchybně povést pouze v případě, kdyby probíhal v podmínkách nejméně půlstoletí trvající ekonomické konjunktury. Ekonomická krize ještě neukončený proces zabrzdila a dala vyniknout i jeho stinným stránkám. (O tom jsem tu ostatně psal už před pěti lety.)
- Finanční kapitál chápe EU především jako nástroj, který mu umožňuje prosadit jeho pravidla hry i tam, kde by narážela na přirozené obranné mechanismy vybudované na ochranu před ním v jednotlivých evropských státech. Státní dluh a státní bankrot – tyto dva v minulosti povýtce POLITICKÉ instrumenty – se v tomto pojetí jeví jako běžné ekonomické nástroje a státy se degradují na úroveň obyčejných ekonomických subjektů (viz Řecko).
- Civilizačně vzato, stojíme v jednom z nejožehavějších okamžiků v dějinách, totiž v okamžiku, kdy se po velké krizi začínají objevovat první známky oživení. Opět je možnost investovat do něčeho, co bude vynášet – jenže to „něco“ může znamenat i pokračování krize, expanzi a zbrojení. I na těchto věcech se dá slušně vydělávat – a za daných okolností rychleji než na čemkoli jiném.
- V důsledku oživení se zvýšil zájem EU o její okrajová území a z nich především o Ukrajinu (jež má ostatně nikoli náhodou onu „okrajovost“ přímo v názvu). Je zřejmé, že zde nepřitahuje vlastní stagnující ekonomika této země, ale především fakt, že je v důsledku historického vývoje klíčovou oblastí pro ovládání evropské energetické politiky.
- Evropa se svou asociační dohodou není však jediným zájemcem o tuto oblast. Své tradiční nároky je připraveno hájit i Rusko a do hry přes oceán vstupují i USA, u nichž se oživení pojí s investicemi do břidličného programu. Nepíše se rok 1984, ale o třicet let víc – Orwell má sice zpoždění, ale začíná se naplňovat…
- Pokud se rozhoří konflikt na Ukrajině, EU jako politický projekt končí a během několika let nepochybně de facto zanikne. Obyvatelé jejích členských států jí nikdy neodpustí, že dovolila, aby na starém kontinentu, pár kilometrů od jejich domovů, vznikla pod její egidou válka, která je bude různými přímými i nepřímými dopady ohrožovat. (Nízká účast v právě skončivších volbách je prvním ohlasem na toto evropské angažmá.)
- Pokud se rozhoří konflikt na Ukrajině, dříve nebo později se chopí moci ve značné části zemí EU nacionalistické a polofašistické režimy. Pak bude přímo žádoucí, aby EU zanikla, protože by se mohla stát platformou pro supranacionální komunikaci těchto režimů.
- Je v bytostném zájmu EU, pokud chce i nadále pokračovat ve své nastoupené cestě, aby co nejdříve urovnala mírovým způsobem ukrajinský konflikt, a našla způsob, jak i do budoucna zabezpečit tuto část Evropy jako klidovou zónu, která vychází dobře se všemi svými sousedy – tedy nejen s EU na západě, ale i s Ruskem na východě.