Přípodotek první aneb Čím dál tím větší groteska
„Ústavní soud pochybil, když pozastavil přípravu voleb. Pokud se hlasování skutečně odloží, může to prohloubit ekonomickou krizi a zhoršit politickou situaci v zemi." K tomuto závěru došla prý většina z 35 tisíc Čechů, kteří se od 1. do 3. září na internetu zúčastnili průzkumu Střediska analýz a empirických výzkumů (k tomu viz tady). Takže to nebyla jedna z politických stran, kdo tady nastolil politickou krizi, když v průběhu evropského předsednictví sestřelila stranu vládnoucí, ale vlastně Ústavní soud… Takže to nebyli předsedové dvou největších stran, kdo tady prohloubil ekonomickou krizi, když svorně před volbami odmítli akceptovat nápravná opatření navrhovaná současným ministrem financí – ale vlastně zase Ústavní soud… Ale naštěstí se zase jednou vůle voličů v jejich víc než reprezentativním vzorku slila v jedno s vůlí představitelů našich velkých politických stran (jaká to šťastná náhoda!), aby včas společně odhalili zákeřného škůdce, který tu pod záminkou ochrany ústavních principů ohrožuje „veřejný zájem"…
Průzkumy veřejného mínění dobývají další pozice tentokrát na poli české justice a já si uvědomuji, jak revoluční změnu by to mohlo přinést. Vždyť proč přenechávat internetovému hlasování jenom otázky naší ústavnosti, když tady máme přetížené trestní soudy! Což takhle zavést institut „internetových porot"? To si takhle po ránu přečtete na obrazovce svého počítače stručnou svodku kauzy, pro níž jste byl vylosován jako porotce, a ještě při kávě v klidu označíte jednu z možností, které se vám nabízejí, např. NEVINEN – TŘI ROKY S PODMÍNKOU – MIMOŘÁDNÝ TREST. Sem tam by se mohl pro větší objektivitu přidat i nějaký ten vysvětlující klip, na němž by třeba matička masového vraha porotě poplakala, že její synek byl vždy hodný chlapec… Víte, jak by se tím výkon spravedlnosti v naší zemi urychlil? A neříkejte, že takových třicet tisíc nahodile se sešlých porotců by snad mělo mít menší váhu než všichni ti unavení a do talárů narvaní soudci, kteří mají nadto ještě hlavu pomatenou všemi těmi paragrafy… A to ani nemluvím, jaký pozitivní efekt by to mělo na duševní zdraví internetových porotců! Už by neměli pocit, že ať dělají, co dělají, nemají prostě možnost ovlivnit běh věcí veřejných, ale s pocitem dobře odvedené práce by se klidně mohli večer v hospodě pochlubit: Tak jsem vám, chlapi, dneska poslal tři takový spratky do kriminálu celkem na sto dvacet let…
Přípodotek druhý aneb Věda jako Šípková Růženka: ach, to jsem dlouho spala…
V pátek 4. září jsme rozjížděli prvním diskusním klubem iniciativu Athenaeum pro 21. století. Bylo to na téma „věda a politika" a vlastně se z toho stal v první polovině duel mezi Václavem Bělohradským a Jiřím Zlatuškou. Bělohradský vcelku standardně načrtl rysy postmoderní společnosti s jejím posunem od reprezentativní demokracie směrem k lobbismu a od přemýšlivého „logos" k marketingovému „logo"; ne tak neoprávněně také pronesl na adresu vědců, že si za svou dnešní situaci mohou do značné míry sami. Dost demagogicky však už působila jeho argumentace, proč věda nemůže být „neutrální" a musí být politická (kde jsme asi tuhle zajímavou myšlenku o „angažované" vědě slyšeli poprvé?) i jeho výzva, aby se především řešila otázka absence „autentické levice" (tak mě napadá: a nějakou „autentickou pravici" tu jako máme?). Pro Zlatušku nebyl vcelku problém vyvracet bod za bodem neoprávněnost Bělohradského konkrétní argumentace (ta pobouřila i Jana Konvalinku a další přítomné vědce) a nakonec to musel být on, kdo pravidelně vracel vědu z různých zmanipulovaných poloh zpátky ke kultuře společnosti.
V druhé polovině se diskuse – kromě dalších témat – nutně stočila k poměrně detailnímu popisu toho, jak jeden pomocný vládní orgán (ona dnes často skloňovaná RVVI, která docela chameleonsky v průběhu prázdnin hned dvakrát změnila své jméno, takže si dnes říká RVEVI – Rada pro výzkum, experimentální vývoj a inovace) dokázal během relativně krátké doby téměř nepozorovaně přehrát řadu miliard určených na vědu a výzkum do černých děr hospodářské sféry. Myslím, že za vypjatost současné situace ve „vědě" (jak vidno, tak i já se uchyluji k Bělohradského manipulativnímu používání svodného slova všude tam, kde to jen jde) může do značné míry arogance, s jakou byl tenhle krok uskutečněn: na základě zfalšovaných statistik se nejprve jedna ze dvou nejvýkonnějších vědeckých institucí v téhle zemi označila za málo pracovitou a co do výsledků podprůměrnou, aby ji pak otcovsky za její lenost v tisku a na obrazovkách vyčinily různé ty vymyté mozky z hospodářských lobby a z "vekslácké" party v parlamentu. Tak trochu jsem si nad některými televizními diskusemi vzpomněl na dobová svědectví z padesátých let, kdy do vědeckých ústavů a na vysoké školy přicházeli podobně inteligentní soudruzi lektoři, aby tu z narychlo přečtené brožurky sovětského autora podali těm nepřizpůsobivým intelektuálům poučení, kterak se má dělat věda. Arogance zůstala, touha po moci taky, jen modré košile vystřídalo sako dobrého střihu…
Přípodotek třetí aneb Něco visí ve vzduchu
O celkové oživení v sále se nám na onom prvním diskusním setkání postarala Jiřina Šiklová, která dost nešetrně vyhnala od mikrofonu Jiřího Chýlu, takto profesora subjaderné fyziky, a dramaticky nás vyzvala, abychom „za své organizace" nahlásili počty podpisů, které jsme schopni zajistit pod prohlášení Několik vět 2009. Fakt, že mluví o dokumentu, který asi většina přítomných ani nečetla, považovala za hrubou výmluvu, a oznámila nám, že tenhle text dneska u nás zná už každý a na internetu už jej podpořily desetitisíce, tak ať se koukáme zapojit; nás padesát v sále ji vlastně ani tak moc nezajímá, protože ona chce masy. K samotnému dokumentu nám pak oznámila, že ona jej prý sice nenapsala, ale chystá se do jeho znění doplnit jednu údernou větu, aby jej trošku vylepšila… V tomhle okamžiku mi dost zatrnulo, protože iniciativu Athenaeum 21 rozjíždíme s odkazem na Masaryka jako platformu pro kritické myšlení, a najednou je tu náhlý vpád čehosi, co se pohybuje mezi amatérskou pomateností a špatně kamuflovanou manipulací…
Osobně jsem její vystoupení původně chápal jako nepatřičný vpád politického stranictví na akademickou půdu, protože u prohlášení Několik vět 2009 dost zřetelně cítím jeho služebnost; konec konců kdybychom ho chtěli shrnout do jediné věty, ta by pravděpodobně zněla „Volte malé strany!" Jenomže ono je to asi zároveň i trochu jinak. Myslím, že Jiřina Šiklová podobně jako řada dalších z nás prostě cítí změnu, která visí ve vzduchu, a podle svých sil a představ by strašně ráda napomohla, aby se to tentokrát zase tak nějak nezvenclo. Odtud asi pramení ta jistá naléhavost v jejím konání. Patří ke generaci, v jejímž životě hrály neskutečně velkou roli politické ideály – tedy ke generaci, která byla vždy nutně zklamána a frustrována všemi těmi „revolučními" převraty, na kterých se podílela. Ještě jednou si zopakovat – a tentokrát nepromarnit – ten svůj únor úmor, leden sněden a listopad, který tak nějak nedopad…
Přípodotek čtvrtý aneb Bože, chraň mě před „veřejným zájmem"!
Politické strany lze vidět jako klany termitů, které při své honbě za sladkou kostkou moci, kterou cítí opodál, jsou připraveny zanechat za sebou pruh zničené země a zlikvidovat i nástroje, které o něco později mohou trpce postrádat. Pro důkaz ostatně nemusíme chodit daleko, protože přímo před našima očima se v těchto dnech u vidiny brzkých voleb pilní mravenečci předhánějí ve svých návrzích na rychlou demontáž ústavou předepsaného způsobu řešení ústavních krizí. Politické strany jsou sice pro chod demokracie nezbytné, ale demokracie zůstane demokracií pouze tehdy, když dokáže přinutit politické strany, aby sloužily veřejnosti, a udrží si zároveň dostatečnou kontrolu nad jejich činností. Jestliže nemá občanská společnost k dispozici nástroje, s jejichž pomocí by politické strany pravidelně úkolovala a kontrolovala, stává se z demokracie záhy přetvářka, pouhý zvyk a krycí pláštík pro nekalou či dokonce mafiánskou distribuci ekonomické i politické moci. Obávám se, že přesně tento scénář se u nás začíná naplňovat. Mezi „jít k volbám" a „nejít k volbám" se pro občana bez stranické legitimace v kapse pomalu, ale jistě vkrádá rovnítko.
Zbytnělá štítná žláza politického stranictví totiž nejenom otravuje atmosféru ve společnosti, ale postupně ochromuje výkon demokracie. Polistopadové instrumenty se vyprazdňují a možná stačí už jen kýchnout, aby se sesypaly jak domeček z karet. Současní držitelé moci jsou si toho vědomi, a proto nám před očima kladou stále ostentativněji rovnici
„udržení dnešních politických stran u moci = veřejný zájem"
Absurdita této rovnice je čím dál zřejmější, když si uvědomíme, kolik už věcí bylo vytčeno před závorku s tím, že tohle určitě veřejný zájem není, a tak předhozeno k všeobecnému nájezdu a likvidaci jako možný předmět tzv. privatizace: kromě jiného dobře fungující zdravotnictví, kvalitní a bezplatné vysoké školy, divadla a galerie pěstující vyspělé formy kultury, a nyní vlastně i špičková věda a ústavní charakter této země… Vlivem ekonomické krize se čím dál tím jasněji ukazuje, že zájmy oné "vekslácko-kolotočářské" oligarchie, která dnes především reprezentuje v naší zemi vládnoucí politické stranictví, se ubírají po jiných cestách než zájmy občanů, a to často přímo proti nim.
Přípodotek pátý aneb Dezertéři všech barev, spojte se!
Na druhou stranu přibývá těch, kteří si tohle uvědomují. Už v dubnu pod dojmem nesmyslného sestřelení vládnoucí strany uprostřed evropského předsednictví takto popsal ředitel Ústavu mezinárodních vztahů Petr Drulák českou politickou scénu: „Jde výlučně o střet individuálních zájmů jednotlivých politiků a kolektivních zájmů klientelistických sítí, na něž jsou tito politici se svými stranami napojeni. V takovém prostředí potom není možné ani uvažovat o tom, že by mohlo existovat něco jako celospolečenský zájem." A ze své analýzy pak vyvodil: „Od stávajících politických sil ani od případných nových reformních stran vstupujících do stávajícího systému nelze čekat žádnou nápravu. Do české politiky by však mohlo vnést pohyb široké hnutí inspirované zkušeností Občanského fóra. Toto hnutí by spojovalo lidi s naprosto odlišnými politickými názory: nestraníky připravené k veřejné angažovanosti s těmi představiteli současných stran, kteří si uvědomují neudržitelnost současných poměrů a neschopnost vlastních stran přispět k nápravě" (Bojkotujme volby, ať žije revoluce!, Lidovky.cz 18. 4. 2009).
Ve svém komentáři k prohlášení Několik vět 2009 prohlašuje zase Petr Kužvart: „Jediné, co může znamenat opravdu novou kvalitu takového odporu proti asociálním snahám, je propojení jednotlivých protestujících iniciativ a skupin. Nazrává doba, kdy je třeba zvážit, zda lze dílčí protestní aktivity propojit, zda jsou schopny solidárních akcí a mohou se začít vzájemně prakticky podporovat. /…/ Vyšší formou takové spolupráce je založení »společného koordinačního orgánu« ze zástupců každé iniciativy…." (Proč dnes Češi nic nedělají, Britské listy 4. 9. 2009). Aniž bych příliš věřil v plnou uskutečnitelnost trojčlenného hierarchického modelu, který ve své stati načrtává, s touto jeho výchozí premisou vřele souhlasím. „Přispět k propojení a diskusi mezi různými iniciativami, které vznikly za účelem obrany veřejného prostoru v oblasti vzdělávání, vědy, kultury, zdravotnictví a dalších oblastech," to jsme si za jeden z úkolů konec konců dali i my v Athenaeu 21, i když náš hlavní zájem jsme naformulovali takto: „pokusit se pojmenovat a analyzovat deformace v politickém systému, které ve svém důsledku vedou k tomu, že český stát nejenže nedokáže podporovat vyspělé formy kultury, vědy a vzdělávání, ale sám se často stává nástrojem, který na ně útočí a podvazuje jejich činnost."
Dezerce před „veřejným zájmem" je dnes veřejným zájmem č. 1. Tento postoj nikomu nevnucuji, pouze si tu shrnuji, k čemu jsem došel já.
Básnička na konec jako epilog
Únor úmor, leden sněden a listopad, který tak nějak nedopad… Maně otvírám knížku od Christiana Morgensterna na stránce, kde je otištěn návod „Jak si šibeniční dítě zapamatuje jména měsíců."
Sněden
úhoř.
Vezem
buben.
Svět ten
čert vem!
Na věnec
lupen.
Lháři,
lži jen!
Tys dopad!
Blázinec…
Který bude ten další?
Fotografie z protestu vědců před Lichtenštejnským palácem na Malé Straně 31. srpna 2009