Jak už v Čechách bývá zvykem, spíše než věcná diskuse nad pronásledováním osobností v komunistickém režimu rozhořela se i v tomto případě spíše debata, komu má takové připomínání minulosti právě v tuhle chvíli sloužit. Vyrojily se spekulace o souvislosti s nadcházející prezidentskou volbou i s Klausovou rolí při definitivním schválení zákona o Ústavu pro výzkum totalitních režimů… Musím říci, že mě osobně na celé téhle „mikrokampani" nejvíce uhranula slova pronesená v pořadu Události na ČT 1 mým kolegou z Ústavu pro soudobé dějiny Miroslavem Vaňkem, která mají svůj neopakovatelný půvab zejména proto, jak se pohybují na zcela nečekané ose mezi odbornou naivitou a politickou paranoiou. Posuďte prosím sami, přepisuji Vaňkův výrok doslovně: „Nelogické mi přijde, že přijde žurnalista z jakýchkoli novin a najde tam tenhle spis, který je důležitý. Že by v tom nebyl další člověk, který by mu k tomu pomohl, to se mi zdá, že není možné."
Protože jsem původní profesí archivář, tak mě tahle Vaňkova představa archivu jako supermarketu, kde si zájemci o archiválie objíždějí sami regály s vozíkem a uplácejí pana vedoucího, aby jim dal nějakou podpultovku, docela rozněžnila. Nebo si snad kolega Vaněk představuje archiv tak trochu jako Kafkův Zámek se spoustou tajemných zákoutí, v nichž se hromadí nezajímavé spisy bez ladu a skladu, takže zoufalý badatel prochází zmateně zatemněnými komnatami a marně se snaží v hromadách bezcenného a zaprášeného braku najít tu správnou perlu? Pak ovšem věřím, že se domnívá, že je zapotřebí Tajemného Posla, aby se mu tu podařilo něco zajímavého najít…
Kolega Vaněk je odborníkem na orální historii (tedy na minulost zjišťovanou zejména prostřednictvím mikrofonu nastaveného v tom správném úhlu před vzpomínajícího pamětníka), ale když už se hodlá vyjadřovat i k archivní problematice, asi by mu neuškodilo, kdyby aspoň někdy do takového archivu zašel. Pak by možná zjistil, že pokud chce dostat v Archivu ministerstva vnitra k prostudování svazek vedený Státní bezpečností na nějakou osobu, stačí zkrátka napsat její jméno na žádanku a odevzdat ji službu konajícímu archiváři. Vzhledem k tomu, že evidence těchto svazků je shodná s kartotékami a počítačovými databázemi, s jejichž pomocí se provádějí i lustrace, a není tudíž veřejnosti přístupná, o to ostatní se už prostě starat nemusí. Vyřízení takového požadavku tu probíhá naprosto rutinně, a to nejméně od 1. ledna 2005, kdy vstoupil v platnost nový archivní zákon, který naprostou většinu spisů vzniklých z činnosti StB zpřístupnil široké veřejnosti (a pokud v tomto zpřístupňovacím mechanismu existovaly nějaké šumy, pak nepochybně byly odstraněny při nedávných organizačních změnách).
Ano, Vaněk má pravdu – opravdu tam sedí člověk, který tomu pomůže: je to obvykle mladá dáma v roli rešeršérky někde ve vzdálené budově, která s žadatelem nepřichází vůbec do osobního styku. Ta se žádankou v ruce zjistí, zda vůbec nějaký spis k požadované osobě existuje a zda je veřejnosti zpřístupnitelný – a to bez protekce a úplatku, ať již je žadatelem novinář nebo zelinář. Nepochybuji o tom, že zejména novináři Mladé fronty, z nichž někteří mají o těchto fondech nepochybně lepší představu než řada historiků, si takto už v průběhu doby zjednali přístup k dochovaným spisům většiny osob pro ně zajímavých na dnešní politické scéně a záleží opravdu jen na nich, jak si jejich zveřejnění načasují. A nepochybuji ani o tom, že kdyby do výše zmiňovaného archivu dorazil kolega Vaněk a napsal si na žádanku „Václav Klaus", dostal by rovněž bez protekce a ve stejné časové lhůtě ke studiu do čtečky naprosto shodné mikrofiše, jako redaktoři Mladé fronty. A nemusel by pak veřejnost přikrmovat povídačkami, jaké tajemné síly asi přitom stály v pozadí…