Váš postih se mne osobně dotkl už kvůli tomu, že ve Vámi zcenzurovaném příspěvku šlo o vyjádření stísněných pocitů, které má dodnes moje generace při výročí srpnové okupace, a považuji jej za zcela neopodstatněný, protože po formální i obsahové stránce byl dotyčný článek zcela srovnatelný s jinými mými příspěvky i příspěvky jiných autorů, které se zde publikují. Z čehož vyplývá, že jste si dovolil provést Váš zásah pouze na základě svého subjektivního hodnocení tohoto článku – a to je bohužel přesně to, co si jako administrátor dovolit nesmíte. Od hodnocení kvality zde zveřejňovaných příspěvků má blog zavedený systém „karmy" a další mechanismy; Váš úkol spočívá pouze v zajišťování, aby se článek dostal k okruhu čtenářů, který si autor zvolil.
A nechoďte prosím na mě s Vaším „kodexem blogera", protože kdyby se tahle mrtvá norma měla opravdu dodržovat, pak denně nesmíte pustit více než jeden dva příspěvky. Blog sám si vytváří svá vlastní nepsaná pravidla, kterými se řídí zdejší blogerská obec i Vy sám. Po dobu své přítomnosti na tomto blogu se snažím rozšiřovat jeho zaměření od pseudonovinářského mudrování, v němž si „ale opravdu" nemůže najít svou tvář, směrem k více barevným polohám osobní publicistiky, a myslím, že mám dostatek soudnosti na to, abych věděl, co komu mám adresovat.
Namítnete mi ovšem, že Vaše pravomoci Vás k podobným zásahům, byť by byly sebevíc libovolné, prostě opravňují. Na to Vám odpovím, že já mám zase možnost odejít někam jinam. Nepřišel jsem na tento Bohem zapomenutý a širší veřejnosti neznámý blog, abych tu smlouval o podobu sdělení, které předkládám veřejnosti (toho si užiji dost při svých televizních a rozhlasových vystoupeních či v denním tisku), ale protože jsem měl pocit, že jeho souvislost s týdeníkem Respekt je v dnešní době alespoň nějakou zárukou jisté svobody projevu; že je to místo, kde si budu o dosahu svých slov a činů prostě ručit sám….
A tak Vám vyslovuji vážné varování: buď mě budete brát takového, jaký jsem, se vším všudy – nebo se prostě musíme rozloučit…