Uděláme z Tebe kašpárka na niti,
tititi…
uděláme z tebe, to co ze sebe,
bebebe…
uděláme z tebe vyvrhele,
televizního Jů i Hele,
uděláme z tebe tibetského dalajlámu,
Václava Havla i jeho první dámu…
Takto osobitě rozehrává své variační schopnosti Jaromír Nohavica v úvodní a nejlepší (a zároveň i nejspornější) písni na svém novém albu, které dal název Já si to pamatuju. Upomíná tím na své vynikající improvizační schopnosti, které dokázal na nejednom ze svých koncertů, a vkládá do oněch slov jakýsi zvláštní osobní zápal, který text ozvláštňuje a vtiskává mu neopakovatelnou osobitost. To se už ovšem nedá říci o většině dalších skladeb na jeho nové desce, pro něž je příznačná spíše jakási samokolejná lyrizující zadumanost, která jako by i jejich melodie strhávala často spíše někam směrem ke starým ruským melodiím a dumkám; poměrná jednostrunnost nového alba je posílena i tím, že na rozdíl od těch dřívějších tu Nohavica maximálně omezil i počet doprovodných muzikantů, kteří tu s ním vystupují (a silně redukován je konec konců i okruh spolupracovníků podepsaných pod výrobou alba). Jako textař si však Nohavica ve většině skladeb udržuje svou vynikající úroveň zpívajícího básníka, který si umí se slovy opravdu zvukomalebně pohrát („na četu ČT četují si s mačetami četné čety") a který si mistrně vystřihne na Beethovenovu melodii až hutkovsky klasickou parafrázi lidové písně:
Jen, co se zítra rozezní,
vezmu svůj dukát poslední,
Zajdu na rynek,
Koupím prstýnek,
Aby nebyla zlá…
I když i tak si jeho nové písničky udržují svůj velmi vysoký standard, který je stále o dost výše než písně bratří Nedvědů, co na jeho novém albu právě tak jako u nich dost chybí, je jeho někdejší lehkost a interpretační humor. To je velmi silně cítit zejména tam, kde je text psán záměrně (doufejme, že záměrně) neuměle, aby napomohl parodickému umocnění vyznění písně, a tím i případné neutralizaci předávkovaného sentimentu. Tak je tomu například v písni věnované jinému velikánovi české zpívané poezie, totiž Jiřímu Suchému (písnička Pro Martinu); v ní nalezneme pravda také nový a nečekaný rým („evropskou unii/ modrou petunii"), ale většina textu vypadá spíše takhle:
Ona mě nemiluje?
To mě znervózňuje!
Proč se neusměje?
Naděje ještě je…
V lyrizovaně litanickém nálevu bez většího náznaku interpretovy ironie takové rýmování však spíše škodí, a to téměř až tak jako rýmy „baroko /rokoko/ jenom tak na oko" užité v jiné písni (zvláště když za nimi slyším ono slavné Voskovcovo a Werichovo „vono to baroko není špatný pro voko"). Asi nejvýrazněji se Nohavicův bezhumorný přednes podepsal v písni Co se stalo, bratříčku, v jejímž uslintaném textu navěšuje na slovo „bratříčku" ty nejbanálnější rýmy („rolničku", „malíčku", „hrníčku" apod.):
Má duše pláče v hrníčku,
síly mne zvolna opouštějí,
co se to stalo, bratříčku,
má duše pláče v hrníčku
a neví o naději.
Já chtěl jsem zpívat písničku,
aby se všichni lidé smáli,
o trávě , vodě, sluníčku,
já chtěl jsem zpívat písničku,
a oni mi ji vzali.
Tenhle text by se možná dal uposlouchat, kdyby jej Nohavica odlehčil nějakým výraznějším provedením; on tak však neučinil, ba právě naopak, spojil jej ve svém výrazu s tím nejhrůznějším supernedvědovským ubrečeným a jalovým sentimentem, jaký si lze vůbec představit. Text má navíc obsahově velmi blízko k onomu slavnému projevu, který kdysi dávno v roce 1977 pronesl v Divadle hudby po návratu ze své dočasné emigrace Karel Gott na shromáždění populárních umělců proti Chartě 77 (my umělci populární sféry jsme tu přece proto, abychom zpívali pro lidi písničky, které jim vykouzlí na tváři spokojený úsměv atd.), a není tak úplně zřejmé, proč právě tuhle pokleslou skladbu věnuje Nohavica památce muže, který jej kdysi dávno vyzval, aby se chlapsky a nahlas vyrovnal se svou estébáckou aférou, totiž Karlu Krylovi (o tom, že je písnička věnována právě Krylovi, myslím dostatečně svědčí ústřední „bratříčkovský" motiv písně).
Takto nešťastně se tedy dnes Nohavica pokouší ohledat místo, jaké mu náleží mezi českými písničkáři. A jaké místo že mu mezi nimi náleží? Řekl bych, že bez ohledu na nepodařený dialog s Krylem pořád ještě velmi čestné. Byl tu tuším Jan Burian, který ve všeobecné euforii na konci roku 1989 věštil zánik folku v Čechách, protože – jak se tehdy domníval – čeští písničkáři nebudou už mít o čem zpívat, když politický režim, proti kterému bojovali, definitivně padnul; tato prognóza se naštěstí ukázala jako jalová, a to už vzhledem k tomu, že pro většinu českých písničkářů nebyl boj s komunistickým režimem nikdy alfou a omegou jejich tvorby, protože se zaměřovali přednostně na témata spojená s existenciálním rozhraním běžných lidských situací v každodenním životě, a jestli se z jejich témat přece jen stávalo v podmínkách normalizační společnosti někdy až velmi výbušné politikum, bylo to v důsledku paranoidního chování komunistického režimu, jenž takové projevy samostatného vidění automaticky považoval za útok proti sobě. Nohavicův případ je však poněkud jiný, protože on patří mezi ony tvůrce, kteří skutečně v minulosti patřili mezi politické písničkáře – a patří mezi ně nepochybně dodnes.
Zatímco Nohavicovy pokusy o uchopení nepolitické reality v její každodennosti – jakkoli bývaly někdy velmi vděčně přijímané částí posluchačstva – se po umělecké stránce nebezpečně blížily sentimentálnímu kýči (vzpomeňme jen na onu bláznivou Markétu, kterak zametá…), čím dokázal vždycky všeobecně zaujmout, bylo jeho líčení jeho vnitřních rozporů, obav a strachů, které v něm vyvolává všudy přítomný a neustávající dohled a tlak totalitního režimu. Nabízel ve svých písničkách jemnou analýzu vnitřních pocitů člověka, který se odmítá nechat chytit do připravené režimní pasti, aby si mohl uchovat svou vnitřní integritu – a protože tenhle pocit prožíval v období normalizace ve větší či menší míře každý jen trochu přemýšlivý člověk, nabízel poměrně širokému okruhu lidí, kteří měli možnost se s jeho tvorbou seznámit, zároveň i jistou katarzi, vyplývající z objevu společného sdílení těchto pocitů a jejich veřejného pojmenování, z uklidňujícího pocitu, že v tomhle vlaku nejedu sám…
O tohle velké téma zakládající jeho folkařskou autoritu v polistopadové době Nohavica přišel, a zařadil se tak mezi písničkáře, kteří byli postaveni před zásadní volbu – buď vsadit více méně již jen na kolotoč vlastního vzpomínkového resentimentu (jak to učinil například Jaroslav Hutka) nebo přijít s novým nosným tématem pro svou tvorbu. Nohavica se rozhodl pro to druhé a doslova nám všem vyrazil dech, když přišel s písněmi, které tvoří základ jeho alba o „podivném století": v zásadě zůstal i zde politickým písničkářem, ale jako jeden z mála českých autorů překročil ve svém rozhledu české hranice a zaměřil se na válečné události, které se v devadesátých letech odehrávaly v jiné části evropského kontinentu, totiž na Balkáně. Svou evokaci válečných událostí na území zase ne tak příliš teritoriálně a kulturně vzdáleném pak propojil s odkazy na válečné události, které zažila ve dvacátém století i naše země (tedy první a druhá světová) a s proměnami, které tyto války vtiskly specifickému severomoravskému regionu, k němuž se s hrdostí hlásí. Lyrizující (a místy až sentimentální) litanii, která je základní výrazovou polohou jeho tvorby, se mu tak podařilo využít pro budování obrazu zaniklého světa před sto lety, v němž spolu žili v relativní sousedské harmonii Češi, Poláci, Slezáci, Němci i židé; tento nostalgický obraz pak použil jako připomínku národnostních a sociálních purifikací, které přinesl neklidný vývoj ve dvacátém století, i jako ozvláštňující kontrapunkt při pohledu na dnešní dobu.
Podařilo se mu tak oslovit široký okruh posluchačů hned ve dvou ohledech: jednak tu nabídl způsob, jak v našich vnitřních úvahách do našeho každodenního „českého" kontextu integrovat znepokojivé zprávy přicházející z dějišť různých zahraničních konfliktů, a jednak podstatně rozšířil obzor idealizované minulosti, do níž se rádi uchylujeme, když už nás naše současnost příliš tíží – pro ty, pro něž z osobních důvodů nebo kvůli ideologické předpojatosti nebylo přijatelné ono laciné idealizování doby těsně předcházející, které je příznačné pro obecné povědomí („za Husáka bylo líp…"), tak objevil dobu stále ještě dobře uchopitelnou v rámci živé rodinné tradice, ale již s vyhaslými politickými konotacemi. Touhle částí své tvorby se Nohavica poprávu vyšvihl do čela české písničkářské scény, položil si však sám zároveň laťku tak vysoko, že se nedalo očekávat, že by ji mohl v brzké době zase překročit. Konec konců to po něm nikdo ani nepožadoval, protože oněch žánrových inovací, které tehdy přinesl, bylo tolik, že je jeho publikum rádo znovu vstřebávalo i v jeho následných babylónských a pálenicových albech. Změnu přináší až nové ikarovské album, v němž se evropský a multinacionální kontext připomíná už jen ojediněle ve velmi vyšumělém echu a se značnou dávkou rezignace:
Svobodný jsem jak Ikarus,
z křídel mi kape vosk
a dole bliká Rus,
opodál Evropa
a já jsem pánem svého života,
je sobota
a dole malé tečky jako lidi,
bílí, černí, žlutí, arabi i židi
ti, co slepí jsou i ti, co vidí,
navzájem se nenávidí.
V tomto albu se Nohavica pokouší opět jednou formulovat nové nosné téma pro svou tvorbu, přičemž se přednostně vrací ke své „předsarajevské" ukotvenosti v českém prostředí a podobně jako za normalizace se zaměřuje především na problematiku různých tíživých tlaků, kterými je i v dnešní době deprimován a omezován jedinec (poznamenejme však, že už nikoli kterýkoli jedinec, ale osobnost, která stojí nad ostatními ve své ikarovské výlučnosti). Ve velmi obecné rovině, která by mohla nepochybně rezonovat i v širším publiku, popisuje Nohavica toto nebezpečí v již zmíněné skladbě Já si to pamatuju jako manipulativní tlak konzumní společnosti, která lidskou individualitu redukuje na pouhé mediální klišé:
…uděláme z tebe hloupého valacha,
čistého anděla i špinavého raracha,
uděláme z tebe Ragulina i Holíka,
uděláme z tebe zase alkoholika,
uděláme z tebe tintili vantili,
bude ti to pěkně slušet v režné košili…
Připomeňme si však, že Nohavica – na rozdíl „od skalních" písničkářů – se od mediální společnosti jako takové nikterak nedistancuje, ba naopak, patří k těm autorům, kteří pochopili význam internetu pro komunikaci s publikem a stále mladším posluchačským generacím jej přibližuje i fakt, že užívá i jejich běžný slovník – vždyť to byl možná právě on, kdo v české poezii poprvé použil slova jako „esemeska" nebo „četovat"… Jeho výhrady vůči mediální sféře nejsou tudíž všeobecné, ale obracejí se především vůči té její části, kterou básník pociťuje jako publicistiku zaměřenou na profesionální výrobu skandálů:
Foťte mě, paparazzi,
v patřičném úhlu
a potom naskenujte
malovanou truhlu…
Uvedené verše jsou z písničky nazvané On se oběsil, v níž popis tohoto mediálního tlaku dovádí až k představě vlastní sebevraždy v on-line přenosu:
A ten, kdo odstřihne mě,
ten bude vítěz,
dostane za odměnu
tři konopné nitě,
slevu od sponzora
na připojení v noci
a hlavně bude mít
u srdce dobrý pocit.
On se oběsil!
Nohavica tu postupuje stejně, jako to dělal celý svůj život a jak se vlastně od písničkáře očekává: zpívá písničky sám o sobě, a doufá, že budou rezonovat i s pocity těch ostatních. I zde je tedy v hlavní roli on sám, tentokrát však jako mediálně pranýřovaná figura:
A mezi všemi darebáky jako jeden z mnoha:
Vicanoha, nějaký Vicanoha.
V tomto okamžiku se však zřetelně objevuje mezi písničkářem a jeho publikem první velká cézura: jeho posluchači se totiž obvykle rekrutují z osob, které jsou spíše konzumenty skandalózní publicistiky nežli jejími oběťmi. A tato cézura se vzápětí prohlubuje i tím, že vedle paparazzi se náhle objevuje i druhá skupina útočníků, před kterými by se Nohavica rád chránil:
Nějací přizdisráči se mi tlačí do mé vlastní ložnice
A tvrdí, zvědaví prdi,
že je to pro mé dobro,
že jsou na svou čestnou práci hrdi…
Kdo má být oněmi zvědavými prdy, to už básník nespecifikuje, ale tušíme, že jsou mezi nimi i osoby donedávna mu velmi blízké, protože na album zařadil i Vysockého skeptickou Píseň o příteli:
Myslel sis:
Přítel můj a teď? /…/
Jdu sám,
takovým nezpívám.
Je nepochybné, že v těchto verších se Nohavica nějakým, ne vždy pro nás srozumitelným způsobem vyrovnává se svou nedávnou mediální aférou, která mu opět bolestně připomenula jeho někdejší spolupráci se Státní bezpečností, a možná dokonce vrací útok Jaroslavovi Hutkovi za jeho písničku Udavač z Těšína; tyto ohlasy událostí z jeho osobního života přitom nejsou na jeho nové desce pouhou marginální záležitostí, s níž by se mohli jeho posluchači možnost ztotožnit či neztotožnit na základě svých sympatií či antipatií vůči zpěvákovi a míry své informovanosti, ale udávají její celkový tón a předznamenávají nové poselství, s nímž moravský bard předstupuje před českou veřejnost. Vtiskávají totiž celému albu zahořklé a depresivní ladění, kterého básník dosahuje často mimo jiné obraty a obrazy velmi podobnými těm, kterými kdysi líčil svou úzkost z tlaku komunistického režimu. Jestliže jej tehdy zneklidňovalo „veliké cizí oko", které za ním číhalo za kukátkem jeho dveří a o němž nevěděl, komu patří, je to pro tentokrát zase velké ucho:
V mobilu slyším, jak tam někdo cizí dýchá,
velké ucho se mi do života míchá,
co já vím, kdo se mi na druhé straně potutelně směje,
má lásko, zle je, normálně zle je.
Tento paranoidní motiv dovádí básník až k orwelovské představě Velikého bratra, který vše řídí z pozadí, a do jeho líčení mezilidských vztahů se opět – jako tenkrát (k tomu viz zde) -vracejí motivy vzteklých psů a vlků:
Byla hluboká noc,
venku cizí pes vyl /…/
Chtěl jsem okřiknout jej,
myslím psa v oné tmě,
ale neměl jsem slov, jimiž to lze…
Pohledy z očí do očí
a tmu křižují blesky,
jdou vlci dolů úbočím,
pohledy z očí do očí
a nebude už hezky.
Vidíme tedy, že se cézura mezi zpěvákem a jeho posluchači stále více problubuje. I když řada z nich nepochybně stojí v jeho kauze na jeho straně, a ráda jej proto podpoří, příběh jeho srdceryvné obhajoby, jak jim jej předkládá ve svých nových písních, už totiž není příběhem jejich, se kterým by se mohli ztotožnit i sami za sebe. A jako by nestačilo, že si je Nohavica bere svým písničkářským uměním ve své kauze za rukojmí, on se jim ještě snaží vsugerovat své vlastní pocity jako obecně platné. I když jsem si vědom, že i dnešní doba je pro každého z nás v řadě ohledů namnoze znechucující a bere nám nejednu předchozí iluzi, přece jen pochybuji, že se s jejím líčením ze strany Jaromíra Nohavici jakožto v zásadě depresivní a bezútěšné epochy dokáže ztotožnit větší část jeho posluchačů. On však jde ještě dál, když dnešní době přičítá naprosto stejné znaky, jakými se vyznačovala někdejší totalita. To sice učinil před nedávnem již jednou, ve své zpívané agitce Už zase bijí děti, kterou reagoval před třemi lety na neadekvátní policejní zásah proti technařům na Czech Teku, když v ní tento zásah přirovnal k policejnímu masakru na Národní třídě 17. listopadu 1989, ale jeho ztotožnění dnešní doby s komunistickým útlakem je nyní mnohem jednoznačnější a všeobecnější:
To už tu bylo,
s tebou i bez tebe,
já o tom něco vím,
zasrané STB,
já si to pamatuju,
ty noci pamatuju,
ty rána pamatuju,
zákazy pamatuju,
seznamy pamatuju…
To je tedy ono další velké nové téma, které Nohavica nabízí svým posluchačům namísto své předchozí multikulturální humanistické vize: dnešní doba prý znehodnocuje vnitřní lidskou integritu právě tak, jak se dělo za komunismu, a používá k tomu i stejné prostředky:
To už tu tedy bylo,
jen v jiném duetu,
všechno se vrací
a je to zase tu,
to všechno je zase tady,
ta hrůza zase tady,
ty noci zase tady,
ta rána zase tady,
zákazy zase tady,
seznamy zase tady…
A já nad tímhle textem nejprodávanějšího českého zpěváka stojím tak trochu v tichém úžasu: proboha, o jakých zákazech to mluví? Nohavicu jeho sebeobhajoba dovedla nakonec do stejně směšné křeče, jakou nám představují při svém líčení deziluze z dnešního vývoje i někteří jiní umělci typu Zdeňka Trošky, kteří nostalgicky vzpomínající na staré dobré komunistické časy, a to je snad přece jen dost škoda. Mezi posluchačstvem nalezne tato jeho paralela stěží silnější odezvu, a tak – pokud se brzo nevzpamatuje – promění se brzo už dnes zjevná cézura mezi ním a jeho posluchači brzy v řádný příkop.
V novinách zahlédl jsem vlastní podobiznu,
Narozen v komunizmu, umřu v komunizmu…
Nejsem si jistý, jestli Jaromír Nohavica umře v komunismu, ale pokud ano, tak pravděpodobně jen v tom svém vlastním, který si nosí v sobě…