Když je mrtvá minulost pořád ještě živá…
Aby nedošlo hned na začátku ke vzbuzení lákavé představy, že se tu hodlám zabývat současnými skandály, je třeba hned zkraje upozornit, že se liberecká konference Restituce zkonfiskovaných uměleckých předmětů – přání nebo skutečnost? vztahovala meritorně k období druhé světové války, i když si v mnohém všímala i poválečného vývoje. Časově tedy můžeme období, v němž došlo k aktu „konfiskace" vtělenému do názvu konference, ohraničit léty 1938-1945 (a pro Německo léty 1933-1945), ale zároveň je asi třeba poukázat i na jistou nepatřičnost tohoto termínu, který eufemisticky evokuje, jako by předmětem zájmu byla změna vlastnických vztahů prováděná v souladu s právním řádem – toho si byli vědomi i jednotliví řečníci, když používali vcelku bez zbytečných emocí i termíny mnohem přiléhavější, jako např. „krádež", „loupež" či „rabování". Hlavním předmětem zájmu tedy byl ukradený židovský majetek, ale byla řeč i o pokladech, které se nacistická moc rozhodla uloupit jiným evropským zemím, a dokonce i o majetku, který si na mnoha místech po skončení války přivlastnila triumfující sovětská moc. Zatím poslední válka na evropském kontinentu byla vírem, v němž nejenže nalezly smrt miliony obětí, ale jenž také způsobil nenahraditelné kulturní ztráty a povážlivě zamíchal evropským kulturním dědictvím; jeho násilné přesuny byly jen málokdy doprovázeny takovým happyendem, jako v případě nejcennějších uměleckých sbírek z lotyšských muzeí a galerií, které byly v říjnu 1944 nacisty odvezeny z Rigy a procestovaly polovinu Evropy včetně tehdejšího Československa, aby se nakonec zásluhou své kurátorky Meriji Grinbergové ml., která jejich transport obětavě doprovázela, navrátily přes americkou okupační zónu zpět do vlasti (jejich dobrodružnou cestu popsal v Liberci Jānis Kalnačs).
Od konce druhé světové uplynuly už šedesát dva roky, což je doba odpovídající statisticky jednomu průměrnému lidskému životu, a zdálo by se tudíž, že je na čase, aby se už zapomnělo na všechna tehdejší příkoří a bezpráví, protože přece „vlak života jede dál"; vždyť tenhle zapomínací recept oddělující minulost od naší přítomnosti jednou či hned několika tlustými červenými čarami užívají mnozí z nás i jako návod pro vyrovnání s minulostí časově podstatně bližší – s obdobím komunistické diktatury… A přece se znovu a znovu ukazuje, že válečná minulost je stále živá a s ní spojené nedořešené otázky stále aktuální – a řekl bych dokonce, že mnohem aktuálnější, než byly před nějakými dvaceti lety, v osmdesátých letech minulého století. Tehdy se opravdu mohlo zdát, že všechny tíživé problémy spojené s druhou světovou se již v zásadě až na nějaké „nedodělky" podařilo nějakým všeobecně akceptovatelným způsobem ošetřit a pietnímu uložení do školních učebnic bránilo vlastně jen několik nezodpovědných hledačů válečných zločinců typu Simona Wiesenthala… A přece bylo tohle poklidné pohřbívání válečné minulosti v devadesátých letech vystřídáno řadou výbušných erupcí, které nastolují velmi ofenzivně stále nové a nové otázky: Co se stalo s ukradeným židovským zlatem? … A co s jejich bankovními konty? … Jakto že nebyly proplaceny jejich životní pojistky? … A jaké zisky měly významné a dosud existující firmy z otrocké práce vězňů a totálně nasazených?… Časový odstup od hrůzných událostí otupil poněkud jejich existenciální rozměr a umožnil jejich zvažování i z hlediska docela obyčejných lidských problémů a všední každodennosti – zatímco přeživší oběti holocaustu byly vděčny již za pouhý fakt, že jsou ještě naživu, takže každé poskytnuté odškodnění pro ně bylo především morálním aktem, jejich rodiny dnes zajímá mnohem více i adekvátnost jeho výše a to, co se stalo s rodinným majetkem… Vedle těchto psychologických a sociologických aspektů však k znovuotevření těchto otázek přispěl nepochybně i pád komunistického režimu, který jejich řešení z mnoha důvodů v podstatě blokoval, i fakt, že v evropských zemích již uplynula třiceti- až padesátiletá ochranná archivní lhůta bránící předtím vynesení řady dokumentů na veřejnost.
Nezůstává však jen u kladení otázek… Řada soudních procesů vedených na soukromoprávní bázi i zvýšený zájem médií přinutila veřejnost v mnoha zemích, aby si nově definovala svůj vztah k majetku uloupenému za druhé světové války; došlo tak k nahrazení dosavadního pohledu na tuto otázku, formulovaného ještě v době všeobecných poválečných otřesů a nejistoty, novým přístupem, který je do značné míry výrazem i snahy současné sebevědomé a bohatnoucí evropské společnosti po zajištění právních jistot v majetkové oblasti. Nové paradigma nalézající tak vřelý ohlas u veřejnosti neuniklo ani politikům, a nezůstalo proto bez ohlasu na konkrétní politiku jednotlivých evropských států, které dnes vesměs revidují své poválečné postoje vůči majetkovým nárokům rodin postižených válkou směrem k jejich mnohem výraznější podpoře. Zároveň se neustále rozšiřuje a zjemňuje i spektrum otázek, které mají být (do)řešeny. Stranou tudíž nemohla zůstat ani problematika odcizených uměleckých děl a při jejím řešení byl učiněn významný krok v prosinci 1998, kdy byl v tzv.washingtonské deklaraci vyhlášen tento princip: „Pokud předváleční vlastníci díla uznaného za nacisty zkonfiskované a nerestituované, příp. jejich dědici, budou identifikováni, je třeba neodkladně učinit kroky umožňující spravedlivé a satisfakční vyřešení problému…" Svým připojením k této deklaraci se signatářské státy, mezi které patří i většina evropských zemí, zavázaly nejen k dodržování tohoto principu, ale i k aktivnímu vyhledávání takových uměleckých děl a jejich původních vlastníků.
Od roku 1997 působí při bankovním oddělení státu New York zvláštní úřad nazvaný Holocaust Claims Processing Office, o jehož činnosti v Liberci referovala jeho výkonná ředitelka Anna B. Rubin; na úřad se obracejí se svými žádostmi o pomoc při navracení majetku nejen dnešní američtí občané, ale i osoby z desítek dalších zemí (celkem zatím na 4800 osob), přičemž vedle jejich nároků vůči bankám a pojišťovnám zadržujícím po desetiletí jejich majetek se tu řeší i navracení ukradených uměleckých předmětů. Podobné úřady či komise zaměřené na „art loss" vznikly z pověření jednotlivých vlád v posledních deseti patnácti letech i v téměř dvaceti evropských zemích; toho, že poválečné odškodnění tamních postižených židů a židovských obcí bylo spíše výsměchem, jsou si vědomi například i v dnešním Norsku, jehož vláda od roku 1995 hledá další způsoby, jak se s tímto morálním dluhem vyrovnat – o nich v Liberci referovala Ewa Mork z Centra pro studium holocaustu a náboženských menšin, které bylo založeno v roce 2003 a sídlí dnes v bývalé Villa Grande „muže, který za to všechno může", někdejšího norského kolaborantského předsedy vlády Vidkuna Quislinga.
Také česká vláda iniciovala vznik Centra pro dokumentaci majetkových převodů kulturních statků obětí II. světové války, které vzniklo v listopadu 2001 a pracuje při Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd ČR. Mezinárodní konference pořádané tímto centrem (první se konala v roce 2003 v Brně a druhá v roce 2005 v Českém Krumlově, takže ona liberecká je v pořadí třetí) si vydobyly v rámci celého tohoto mezinárodního procesu evidence uměleckých pokladů a jejich navracení postavení kontaktního místa, kde se zainteresované osoby scházejí, informují se navzájem o dosavadních výsledcích a radí se o dalších postupech, takže jde o shromáždění pro sledování dané problematiky vskutku reprezentativní. Sjíždějí se tu významní badatelé v tomto oboru, mezi nimiž ani letos nechyběla nesmrtelná Patricia Kennedy Grimsted z Harvardské university, která se v devadesátých letech zasloužila o poznání bohatství ruských a ukrajinských archivů (viz i její projekt ArcheoBiblioBase), zodpovědní vládní úředníci i oficiální zástupci Mezinárodní rady muzeí ICOM (jejího představitele opravdu nebylo možné přehlédnout, a to už kvůli pozoruhodnou šíři jeho titulatury, protože jeho celé jméno i se všemi tituly zní „profesor Patrick J. Boylan BSc, PhD, FGS, FMA, FCMI"). Osobně mě překvapilo, že mezi účastníky konference nebyli zastoupeni kriminalisté, ačkoli právě zde popisované metody identifikace původu ukradených děl by byly nepochybně inspirativní i pro ně; z policejních kruhů byl však na konferenci přítomen pouze francouzský prefekt Lucien Kalfon, který sem vlastně přijel jen jako ředitel francouzské Commission d'indemnisation des victimes de la Shoah sdělit, že přes veškeré mediální skandály devadesátých let a veřejné přísliby prezidenta Chiraca se s rozkličováním původu desetitisíců uměleckých předmětů, které jsou ve francouzských muzeích umístěny pod značkou MNR (Musées Nationaux Récupérations), v jeho vlasti nijak nespěchá.
Jak zjistit, co se ukradlo?
Poměrně jednoduchá koncepce, na jejímž základě se v devadesátých letech začalo nově s výzkumem uměleckých předmětů ukradených za druhé světové války, vychází v podstatě z představy pravidelného doplňování a srovnávání dvou databází: jedné, v níž se shromažďují údaje o osobách nárokujících navrácení ukradených uměleckých děl, a druhé, v níž jsou sepsána a popsána přinejmenším umělecká díla nezákonně získaná v období druhé světové války či po ní do veřejných sbírek v různých evropských zemích. Ve výše popsané podobě je však tato koncepce jen nedosažitelným ideálem, který naráží mimo jiné na různé formy zpracovávání informací v jednotlivých zemích (volání po přechodu na jednotný standard se táhlo celým zasedáním jako červená niť). Další obtíže pak s sebou přináší samozřejmě i fakt, že řada postižených rodin dnes již sama dobře neví, co všechno bylo před válkou v jejím držení, a pokud to i ví, nemůže to často po všech těch osudových peripetiích, kterými za války i po válce prošly, dostatečným způsobem prokázat.
A ještě další obtíže pak s sebou nese fakt, že ke ztrátě majetku židovských rodin nedošlo vždy jen prokazatelným uloupením, ale často i odlišnými způsoby, které vykazovaly různé formální znaky dobrovolného zřeknutí ze strany dosavadního majitele, a u nichž je tudíž třeba dnes počítat i s jistým prokazováním nátlaku, který stál v jejich pozadí. Řadě židovských držitelů cenných sbírek byla v Německu odňata sběratelská koncese, takže jim nezbývalo než sbírky urychleně ve stanoveném termínu odprodat, jindy zase těsně před konfiskací věnoval některý ze sběratelů svou sbírku „dobrovolně" některé soukromé osobě či galerijní instituci, a to jako celek nebo aspoň její část, aby od ní získal souhlas s povolením legálního vývozu alespoň její malé části. Role těchto „třetích osob", které vstupovaly do hry, byla velmi komplikovaná a nejednoznačná – někdo chtěl skutečně pomoci pro případ návratu lepších časů a jiný se jen přiživoval na neštěstí druhých (a v tomto případě nemuselo jít jen o drobné šibaly, ale i o mocné ředitele významných muzeí a galerií…). Jan Th. M. Bank z tzv. restitučního výboru nizozemské vlády, který pracuje od roku 2001, na příkladu žádostí o restituce dvou velkých sbírek ukázal, jak jemné nuance musel tento výbor rozlišovat, než se nakonec rozhodl, že tzv. Goudstikkerova sbírka bude vrácena dědicům, zatímco Koenigova sbírka zůstane i nadále v držení státu.
Další komplikaci při zjišťování, co se vlastně ukradlo, s sebou přináší uplatňování různých koncepcí, jak využít svozy nakradeného židovského majetku ze strany nacistické moci. Jedna tendence vedla k přednostnímu výběru cennějších předmětů pro ústřední říšská muzea a galerie, jiní pověřenci zase dávali přednost obohacování regionálních sbírek (mezi takové patřil například pražský kunsthistorik Karl Maria Swoboda, který preferoval velká česká a moravská muzea); do toho pak vstupovaly i osobní zájmy Adolfa Hitlera a dalších nacistických potentátů, z nichž někteří dokázali své nároky i argumentačně vhodně podepřít (jako např. Alfred Rosenberg svou „východní" akcí). A další svízele pak souvisejí s prostou kořistnickou snahou řadových úředníků a odhadců, která dovedla četná umělecká díla z provizorních skladů na veřejné či černé trhy s uměním… V Praze se v tomto ohledu velmi činil zejména odborný znalec ve službách gestapa Jindřich Baudisch, který měl úzké kontakty na zdejší aukční síně (o jeho životních osudech jsme zevrubně informováni z nedávné publikace Otomara a Heleny Krejčových). Zájem různých aukčních síní a obchodních spojení stál v pozadí proměn vlastnických práv k těmto předmětům už v průběhu války a ovlivňuje je v neztenčené míře i dnes; představuje tak vlastně paralelní strukturu k úředním snahám o využití či restituce tohoto typu majetku. To s sebou nese i možnost jistého rozšíření pramenné základny pro dokumentaci osudů těchto předmětů: aukční katalogy a soukromé záznamy mezinárodních obchodníků s uměním jsou cenným zdrojem informací – samozřejmě ovšem za předpokladu, že se k nim lze dostat…
Své těžkosti pak má i druhý stanovený hlavní úkol při budování této dokumentace, a to zjišťování, které ukradené předměty se dnes nalézají v držení známých muzeí a galerií. Je třeba přitom říci, že tyto těžkosti většinou nespočívají ve snaze takových institucí něco snad zatajovat, protože ty si jsou dobře vědomy faktu, že jejich dobrý mezinárodní kredit se do značné míry odvozuje i od průhlednosti při získávání sbírkových předmětů; to platí i pro Českou republiku, v níž na řešení těchto otázek plně spolupracují nejenom přední muzea a galerie zřizovaná státem, která jsou k tomu obligatorně zavázaná (Národní galerie, Moravská galerie, Uměleckoprůmyslové muzeum a další), ale i řada institucí nestátních, které se zapojují do procesu vyhledávání ukradených děl a jejich navracení na bázi dobrovolnosti (zde je především zmínit pražské Židovské muzeum a Muzeum hl. m. Prahy). Princip dobrovolného zapojení do restitucí ukradeného majetku nebývá ovšem přijímán všeobecně, jak nám to např. dosvědčuje nedávná „knoflíková válka", o níž v Liberci informovala Jiřina Nováková; šlo v ní o proslulé muzeum knoflíků a šatních spínadel, které vzniklo péčí někdejšího vršovického továrníka a štědrého mecenáše Jindřicha Waldese (jemuž byla ostatně in memoriam v roce 2000 udělena za jeho četné aktivity ve prospěch české kultury prezidentem republiky medaile Za zásluhy). Zatímco pražské Umělecko-průmyslové muzeum neváhalo (podobně jako předtím Národní galerie v případě Waldesových uměleckých sbírek) s navrácením předmětů uchovávaných v jeho depozitářích rodině, jablonecké Muzeum skla a bižuterie tak odmítlo učinit s kuriózním odvoláním na Benešův znárodňovací dekret… Podobně jako předtím Národní galerie, ani Umprum muzeum přitom nemuselo svého kroku ani v nejmenším litovat, protože významné části restituovaných sbírek se do jejich držení záhy vrátily jakožto dobrovolný, a tudíž tentokrát již právně nenapadnutelný dar ze strany vděčné rodiny (Umprum tak získalo tzv. karlštejnský poklad, sestávající se ze stříbrných středověkých knoflíků, spon a pohárků, které byly kdysi nalezeny při opravě hradu Karlštejn).
Problémy při identifikaci ukradených děl v muzeích a galeriích spočívají ovšem především v něčem jiném, a sice především v nedostatečnosti evidence přírůstků, jak v nich byla za války vedena; na to na příkladě předchůdcovské instituce ve svém vystoupení názorně ukázal ředitel Slezského muzea v Opavě Jaromír Kalus. Opavské muzeum bylo za války „říšským župním muzeem"a o jeho nacistickém řediteli Werneru Kudlichovi je známo, že jezdil horlivě skupovat ukradené židovské poklady nejenom po celých Sudetech, ale i při svých spanilých akvizičních jízdách do Paříže, Amsterodamu a Haagu; a přece není v přírůstkové knize muzea z doby války ani jeden záznam, který by přímo ukazoval na židovský majetek. U řady položek se ovšem konstatuje, že sem byly převedeny z různých říšských institucí, které měly nebo mohly mít s majetkovými akvizicemi něco společného, ale zjistit jejich původního majitele se dnes může podařit jen ojediněle, a to až po důkladném výzkumu v regionálních, celočeských i celoněmeckých archivech (tak např. majitele několika málo předmětů pomohla odhalit Kudlichova žádost o jejich předání, kterou nalezl Mečislav Borák v opavském archivu ve fondu vrchního finančního prezidenta).
Jako nejzávažnější problém se tudíž jeví, jak na to poukázali i zahraniční kolegové (Tiina Koivulathi z Finska či Uwe Hartmann z Německa), především výzkum provenience jednotlivých muzejních předmětů, který nelze dotáhnout do konce bez dlouhodobého a systematického archivního výzkumu. V České republice právě taková detailní dokumentační činnost je hlavní náplní práce pražského centra, které bylo pořadatelem liberecké konference; právě v něm dochází – jak na konferenci popsal jeho pracovník Václav Erben – k systematickému shromažďování informací získaných jak z vlastních uměleckých artefaktů a dobové dokumentace, tak i z rozsáhlých archivních rešerší do rychle se rozrůstající počítačové databáze (k dnešnímu dni je v ní už na 51 tisíc záznamů); velkou pozornost je přitom třeba věnovat zejména různým číslům, která se u jednotlivých položek nacházejí, protože často může dojít k odhalení původních vlastníků právě konsignací číselných řad odkazujících k předmětům (to jsou zpravidla čísla evidenční a přírůstková) a k lidem (transportní čísla osob při jejich odjezdu do koncentračních táborů). Právě takovým trpělivým porovnáváním se podařilo identifikovat řadu původně židovských předmětů ve fondech pražského Umělecko-průmyslového muzea (informuje o nich právě vydaná výpravná kniha Návraty paměti, jejímiž autory je Helena Krejčová a Mario Vlček).
Zatímco české dokumentační centrum se zatím opírá o vytěžování bohatých fondů v domácích archivech (pro pražský Národní archiv jejich přehled na konferenci nabídla Monika Sedláková) a výzkum v zahraničí ponechává v této fázi poněkud stranou (nepochybuji, že do budoucna další cenné informace přinese také výzkum v Německu, a to přinejmenším v některých centrálních i nově zpřístupněných finančních archivech), obdobné komise působící ve Francii (tzv. Mattéoliho komise), Holandsku a Belgii měly situaci podstatně těžší, protože v jejich domácích archivech se o velké rabovací akci zaměřené na vývoz majetku více než 70 tisíc zdejších židů Rosenbergovým komandem do východní Evropy dochovalo jen velmi málo pramenů. Jak ve svém referátu na konferenci ukázal belgický historik a archivář Michel Vermote, mnoho nepřinesl ani výzkum v moskevských archivech, takže zásadní průlom nastal až v roce 1995, kdy se konečně podařilo najít významné dokumenty v Centrálním státním archivu v Kyjevě; z hlediska knižních fondů se této rabovací akci na konferenci věnoval i chicagský knihovník a historik Sem Christian Sutter, jemuž se kromě jiného podařilo vysledovat i osudy knihovny profesora pražské Německé univerzity Emila Starkensteina, který se sice stačil včas vystěhovat z Prahy, ale antisemitská nařízení jej pak dostihla v Amsterodamu (zemřel pak v roce 1940 v Matthausenu).
Jak předat, co se ukradlo?
Dejme tomu, že se díky trpělivému úsilí archivářů, badatelů a příslušných úředníků podaří zjistit, že některá díla držená v těch či oněch fondech v té či oné evropské zemi byla vskutku ukradena v průběhu druhé světové války svým majitelům a že tu jsou dnes dědici, ať již konkrétní osoby či instituce, které jsou schopny dostatečným způsobem prokázat své majetkové nároky na ně; znamená to snad, že můžeme pozvat fotoreportéry a dotyčné předměty navrátit oprávněným držitelům? Ale kdepak, protože teprve teď před námi vyvstává problém nejsložitější, kterým je otázka právní průchodnosti takového převodu. V zásadě totiž stále platí pravidlo, že důkazní břemeno ohledně prokázání původu těchto předmětů plně leží na osobě, která o vydání žádá, a že jednotlivé zúčastněné státy takové vydání mohou, avšak nemusí umožnit. Mezinárodní apel, který je k tomu se zvýšeným důrazem od konce devadesátých let nabádá, je sice vede ke zvýšené povolnosti a organizování vlastního výzkumu na tomto poli, ale na druhou stranu není pro ně závazný a umožňuje jim při řešení těchto nesnadných otázek brát v potaz i celou řadu dalších momentů spočívajících ve zvažování širších politických, společenských a právnických otázek, které jsou navíc často ovlivněny i dlouhodobými postoji či okamžitými náladami veřejnosti v jejich zemi.
A jak je tomu s právní průchodností navracení ukradeného židovského majetku u nás? Restituční proces vůči obětem holocaustu nikdy nepatřil v Československé a potažmo v České republice k žádoucím prioritám a v období komunistického režimu došlo po únoru 1948 prakticky k jeho zmrazení; zajímavou kapitolu tohoto procesu z druhé poloviny čtyřicátých let popsala ostatně na konferenci vedoucí pražského dokumentačního centra Helena Krejčová, když se ve svém vystoupení zaměřila na jednu z tehdejších rozhodujících institucí v této oblasti (tzv. Národní správa majetkových podstat, v níž se řešila správa majetku soustředěného v někdejších říšských antisemitských úřadech operujících v protektorátu). Z jejího vystoupení víme i o tom, jak často nelibě tehdy po válce nesli „náhlé" objevení oprávněného majitele ti z poválečných československých ministrů a dalších prominentů, kteří si s někdejším židovským mobiliářem stačili vybavit své nově přidělené vily…. I po pádu komunistického režimu se této problematice věnovala pozornost jen velmi okrajově, takže až zesílený mezinárodní tlak vedl k pokusu o její dořešení, jež bylo vtěleno do zákona č. 212/2000 sb. o zmírnění některých křivd způsobených holocaustem. Záhy se však začaly objevovat hlasy, že ani tato norma zcela nedostačuje. Její největší nedostatek, kterým bylo nedostatečné časové vymezení doby, po kterou bylo možno žádat o restituci ukradených uměleckých předmětů, byl sice v loňském roce definitivně odstraněn, když tato tzv. restituční tečka byla zrušena (způsobem sice poněkud obskurním, totiž vložením zrušovacího ustanovení do nijak nesouvisející novelizace služebního zákona č. 531/2006 Sb., nicméně právně nepochybně platným), avšak kritici poukazují i na další okolnosti.
Podle právního rozboru Aleše Pejchala jsou to zejména tři oblasti, v nichž jsou židovští restituenti podle tohoto zákona zjevně znevýhodněni ve srovnání s obecně platnými restitučními zvyklostmi: předměty určené k restituci může totiž odmítnout vydat vláda ČR s odkazem na hájení „potřeb státu" (a tím pádem se do majetkové problematiky opět vnáší možnost její politizace), restituovat mohou jen přímí dědici, což vzhledem k rozpadu židovských rodin v důsledku jejich vyvražďování může být značný problém (z nároků na restituci jsou tedy vyloučeni nejen bratranci a sestřenice či strýčkové, ale i osoby, které byly uvedeny v závěti původního majitele) a v oblasti nemovitostí lze vlastně restituovat jen půdu a další zemědělský majetek, takže např.domy a vily zůstávají zcela mimo, což pak vede k zoufalým pokusům vyhlašovat některé architektonicky cenné stavby jako celek za umělecký předmět, aby se restituce vztahovala i na ně (v nedávné době vzbudil takový postup veřejnou diskusi např. v souvislosti s brněnskou vilou Tugendhat, i když v tomto případě jde právně vzato o trochu jiný případ, protože vila je v držení města Brna a ustanovení zákona č. 212/2000 Sb. se tudíž na ní nevztahují). Jakkoli lze s Pejchalovým rozborem v zásadě souhlasit, je třeba korektně dodat, že v jednom ohledu jsou zase pro změnu restituenti podle tohoto zákona zvýhodněni ve srovnání s ostatními u nás probíhajícími restitučními procesy – umělecká díla totiž mohou na jeho základě nabývat nejenom občané České republiky, ale i cizinci; snad právě tento fakt byl důvodem, proč byla možnost restituce v tomto zákoně okleštěna tolika pojistnými omezeními…
Jako výchozí premisu svého referátu zvolil Aleš Pejchal jakožto dobrý advokát obhajobu legitimních očekávání „části lidu", která nesmí být ve svých nárocích zklamána v duchu Rawlsovy obecné teorie spravedlnosti; další přítomní právníci však na konferenci dedukovali své výklady i z jiných úhlů pohledu. Tak např. vedoucí politického kabinetu polského ministerstva vnitra Kamil Zeidler s ohledem na pohnutou válečnou historii své vlasti uplatňoval ve svém pohledu na restituce zásadu jakéhosi historického vyrovnání, podle níž není správné vyhovět žádosti o restituce té straně, která sama je nezákonným držitelem a nehodlá vrátit to, co sama neoprávněně drží. Myšlenka plurality restitučních teorií se velmi zalíbila i německému právníkovi Olafu Ossmannovi, který jako dobrý znalec mezinárodního majetkového práva mimo jiné volal po věším respektování dosavadních reálných zkušeností a po kratším a transparentnějším přístupu k původním i současným majitelům. A je myslím zřejmé, že jiní právníci přijdou ještě s dalšími zásadními řešeními této problematiky, protože – jak známo – právní věda je nejohebnější ze všech věd a právníci jsou vždy připraveni zaštítit vhodným právním názorem zájmy tu svých klientů a tu zase vlád, kterým slouží…
A abychom právní vidění tohoto problému ještě více zesložitěli, je třeba na tomto místě navíc připomenout, že ani restituce uměleckých předmětů jejich původním majitelům nezbavuje jejich staronové držitele povinnosti dodržovat zákony, které v té které zemi platí ohledně případného vývozu těchto předmětů ze země, a ty jsou v řadě evropských zemí včetně České republiky dosti přísné (viz zákon č. 71/1994 Sb. o prodeji a vývozu předmětů kulturní hodnoty, daleko přísnější podmínky pak přinášejí ještě specializované zákony pro oblast ochrany kulturních památek, muzejnictví a archivnictví), což samozřejmě neplatí pouze pro restituenty majetku zcizeného za války, ale i za komunismu. Při noční návštěvě Státního zámku Sychrov, kterou účastníci v průběhu konference absolvovali, mohli shlédnout i několik předmětů, které si prodělaly v posledních letech z hlediska svých vlastníků pozoruhodné kolečko: byly totiž ze Sychrova, kde se ocitly v době, kdy se zámek stal po válce pro tehdejší Národní kulturní komisi skladem zkonfiskovaných mobiliářů, navráceny svým původním majitelům, a ti je pak na Sychrov zase smutně vrátili, když zjistili, že je nemohou vyvézt ze země. Upřímně řečeno, dost dobře nechápu, co bylo na těch několika benátských zrcadlech a orientálně zdobených vázách natolik bohemikálně cenného, že byl majitelům jejich vývoz odmítnut; o silném právním cítění jejich restituentů svědčí fakt, že dali před jejich nelegálním vývozem přednost zpětnému odkupu do státních sbírek – na rozdíl například od některých katolických církevních řádů, o jejichž vývozech historicky cenných restituovaných uměleckých a knižních fondů se jenom šeptem vyprávějí příběhy před zamčenými klášterními vraty…
A jaký je tedy celkový efekt dosavadního snažení o navrácení uloupených uměleckých předmětů z doby světové války? Ani na tuto otázku neexistuje jednoznačná odpověď, protože zcela jiný obraz dostaneme, pokud budeme detailně sledovat jednotlivé případy, a zase jiný nám pak nabízí mediální sféra, protože blýsknout se při podobné příležitosti před zraky televizních kamer a blesků fotoaparátů je především úkol pro politiky. A tak třeba uslyšíme, že:
- německý kancléř Schröder převzal od zástupců estonského státu obraz Albrechta Dürera Jan Křtitel, který za války zmizel z Kunsthalle v Brémách (ten obraz našli estonští celníci v roce 1992 v kufrech jednoho ruského občana a určení jeho provenience bylo možné až na základě trpělivého pátrání tallinské kunsthistoričky Aleksandry Murre, jejíž prezentace na konferenci rovněž zazněla)…
- při příležitosti zahájení Ruské sezony i návštěvy ruského prezidenta Putina předal ministr kultury Vítězslav Jandák zástupcům Ruska obraz ruského malíře z 19. století Ivana Kramského Hlava rolníka; obraz, který podle ruských zdrojů patří muzeu v Petrohradě, byl dosud vystaven v Moravské galerii v Brně (novináři už neuvádějí, že společně s předáním obrazu byl Putin požádán o vydání vzácné Meyerovy sbírky porcelánu, k čemuž se ruská strana zatím vůbec nevyjádřila)…
- v listopadu 2004 došlo k slavnostnímu předání početné kolekce hebrejských rukopisů a prvotisků chovaných v pražské Národní knihovně, která pocházela ztzv. Saravalovy sbírky, jež byla až do války uložena v knihovně židovského teologického semináře ve Vratislavi, ve formě státního daru polskému prezidentovi (o ní v Liberci informovala vedoucí pražského rukopisného oddělení Veronika Procházková)…
Podobná medializace je pro proces navracení ukradených předmětů samozřejmě přínosem (konec konců i při slavnostním zahájení konference na liberecké radnici symbolicky vrátil za přítomnosti předsedy Senátu Přemysla Sobotky ředitel Slezského muzea Jaromír Kalus několik identifikovaných uměleckých děl rodině původních držitelů), zároveň však napomáhá ve veřejnosti, která je zvyklá vnímat každou takovou podobnou zprávu jakožto pověstnou „špičku ledovce", vytvářet dojem, jako by tyto restituce měly mít až bůhví jak masový charakter. Tak tomu ovšem samozřejmě není a pokud se tedy někdo děsí, že by jeho země ztratila v důsledku výše popsaného restitučního procesu množství vzácných uměleckých předmětů, pak jej opravdu můžeme uklidnit – vždyť i ona slavnostní předávání za účasti vysokých politiků na sebe většinou berou formu státního daru, která je vždy jen a pouze jednorázovým a právně nezávazným proklamativním aktem… Troufám si odhadnout, že průzkum provenience z hlediska válečné minulosti se bude celkově dotýkat sotva tak setiny z uměleckých předmětů shromážděných v našich velkých sbírkách a případné restituční nároky vzniknou nejvýše u jednoho promile z těchto předmětů; avšak i z takových naprostá většina zůstane i nadále ve fondech svého dnešního uložení a jediná změna bude spočívat v tom, že při jejich vystavování přibude cetlička informující o jejich původních majitelích a jejich smutném osudu… Jak to pěkně na konferenci shrnula ředitelka pražského Umělecko-průmyslového muzea Helena Koenigsmarková: jde především o čisté svědomí, které musí mít vystavovatel při předkládání uměleckých hodnot veřejnosti…
A ještě douška na závěr:
místo činu
Když jsem odjížděl do Liberce, říkal jsem si, že alespoň na chvíli zapomenu na současné aféry, kterými žije hlavní město – tedy na onu nechutnou hádanici kolem stavby nové budovy Národní knihovny na Letné a na zděšení, které vyvolává plánovaný pochod neonacistů Židovským městem ve výroční den Křišťálové noci… Ale zapomenout se prostě nedalo, a to už kvůli místu jednání konference, která se kromě slavnostního zahájení konala v budově zdejší Krajské vědecké knihovny. Stavba této budovy totiž vzbuzovala před takovými deseti lety (byť jen na regionální úrovni) obdobné emoce a diskuse jako plánovaná stavba na pražské letenské pláni – a přece dnes patří tato knihovna k samozřejmým centrům libereckého kulturního života, které kypí, jak jsem sám mohl pozorovat, čilým návštěvnickým ruchem. Od jejího slavnostního otevření uplyne sedm let 9. listopadu 2007, tedy právě v předvečer chystaného pražského pochodu nácků – a tento fakt opravdu není náhodný; knihovna totiž stojí na místě zdejší synagogy, která byla vypálena právě v průběhu Křišťálové noci z 9. na 10. listopadu 1938; její budování bylo podpořeno z české, německé i evropské strany jakožto „stavba smíření" a napravo hned vedle hlavního vchodu do knihovny se vine dlouhý hebrejský nápis, který kromě jiného připomíná, že i dnes se tu nalézá židovská modlitebna… Jeden z těch mála případů dosvědčujících, že není nutné před minulostí zavírat oči, ale naopak že je možné se ji postavit zpříma a čelem…